Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marianas Rest - Fata Morgana

Marianas RestFata Morgana

Jirka D.10.6.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Deska sevřená v mantinelech žánru a mezi nimi naprosto sebejistá.

Žijeme v době, kdy je možné prakticky cokoliv a jestli jsem si ještě nedávno myslel, že některým hudebním žánrům definitivně odzvonilo (u některých naštěstí), pak další vývoj mě jasně přesvědčil, že z popela může povstat kdeco. Finská kapela Marianas Rest je poměrně mladá, funguje od roku 2013, ale její aktuální třetí album Fata Morgana je minimálně pro mě svým způsobem relikvie. On toho hodně napovídá už jeho obal, kde zakouřené šedé cosi ve zlatém rámečku působí zhruba stejně čerstvým dojmem jako chlebíčky od Silvestra uprostřed léta. Moc vábně to nevypadá, ale s trochou masochistických sklonů se na to vydrží chvíli dívat asi každý.

 

Trojice alb téhle kapely má minimálně tu zvláštnost, že každé vyšlo pod jiným vydavatelem - deska Horror Vacui v roce 2016 na lotyšském prckovi Sliptrick Records, deska Ruins z roku 2019 na podstatně zvučnějším labelu Inverse Records a ta aktuální, zmíněná Fata Morgana, pak na rakouských Napalm Records. Důvod této kapelní neposednosti neznám, ale nahlíženo čistě komerčním úhlem pohledu jde samozřejmě o vzestup tím správným směrem, byť za sebe musím říct, že doby, kdy jsem projížděl téměř každé nové vydání u Napalm, jsou uloženy už v hodně vzdálené minulosti.

 

Marianas Rest band

 

Kapela Marianas Rest hraje v takovém pro mě typicky finském složení, tedy s dvěma kytarami a klávesami, a s ohledem na žánr tedy bez žádného folkového drnkátka. Bohové jsou nám nakloněni.

 

Melodický doom / death. Kolik kapel takhle bez přípravy dokážete vysázet na stůl? Hodně? Osobně se skoro bojím je začít vyjmenovávat, protože by to byl hodně dlouhý seznam a taky mám trochu obavu, že bych na některé podstatné zapomněl. Muzika Marianas Rest je z tohoto pohledu až trestuhodně nepůvodní, zastaralá a přísně určená pro fanoušky žánru a kapel jako Ghost Brigade, Draconian Times, Swallow The Sun a v úplných počátcích určitě Paradise Lost a My Dying Bride. S tímto vědomím také vše kolem Marianas Rest stojí a padá a pokud už jste podobné produkce přesyceni, deska Fata Morgana vám naprosto nic neřekne. Ale pokud ve vás ještě trochu místa zbylo, bude tato nahrávka docela příjemným společníkem.

 

Předně je třeba říct, že na poměrně slušnou délku padesáti čtyř minut je celé album až pozoruhodně vyrovnané a kvalitativně konzistentní. Za další má krásné melodie (pozor, Finsko!) a hlasové party hostující Lindsay Schoolcraft, která až podezřele dobře souzní se zvláštně zaškrceným hlasovým projevem Jaakko Mäntymaa (vrchol určitě v Glow from the Edge). Pro mě je jednoznačným pozitivem i ta skutečnost, že těžiště desky je doomové, tíživé, pomalé a že se kapela snažila vystříhat laciným popěvkům a provařeným šablonám (pozor, Finsko!), které by výsledek pohřbily do kategorie sladkobolných kýčů pro psychicky labilní jedince. Pro mě je to vlastně skoro až překvapující, jak vkusně dokáže kapela pracovat s emocemi, které jsou uvěřitelné, poměrně silné a na ploše hodně dlouhých skladeb (limitně přes devět minut) servírované s lehkostí a grácií. Poslechněte si právě tu nejdelší věc The Weight a zkuste napsat, že je to blbost. Kdepak, Marianas Rest tohle nepřipouští a jejich téměř až vypravěčský a místy až epicky rozmáchlý styl vás zaujme. Troufám si tvrdit.

 

 

Nad rámec zažitých pravidel album mnoho nových podnětů nepřináší a je vlastně otázka, jestli je na místě něco takového od něj očekávat. Ve skladbě Horrokseen se mihne hostující Timo Virkkala se svým violoncellem, místy se z metalové skrumáže ozve akustická kytara, což - ruku na srdce - zní naprosto podivně a nepravděpodobně, ale taková je doba. Dát si desku do sluchátek potom znamená jednoznačně uslyšet její zvukařské limity a místy se rozpadající zvuk, což ale stejně málokdo řeší, takže se v tom nebudeme šťourat. Sečteno a podtrženo mě album Fata Morgana upřímně překvapilo, čemuž bych na úplném našem začátku nevěřil ani dost málo. Netvrdím, že s něčím takovým chci cíleně trávit čas (minimálně s ohledem na zvuk), ale pokud jsou mezi vámi fanoušci podobné produkce, řekl bych, že poslech alba je skoro povinnost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky