Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nepříliš zmiňované, avšak výtečné je nové album nazvané Sounds That Can´t Be Made, se kterým v loňském září vyrukovali uctívaní veteráni Marillion. Pod vlajkou této kapely již celé generace procházejí branou rockového katechismu, který má v různých etapách zcela odlišnou příchuť. Proto byla povinnost se novinkou trošku probrat a nepřejít tento fakt zbabělým mlčením.

Album nabízí skoro hodinu a čtvrt poklidného rocku, který měl čas vyzrát a získat auru nadčasového alba. Ti, kteří s Marillion rostli a dospívali, možná budou hovořit ve smyslu nenápadného odcházení, ale já se nezatěžuji srovnáváním, protože tak dlouhý čas, jaký Marillion hrají, nelze pojmout do několika vět. Natož nelze předpokládat, že by se nynější tvorba mohla srovnávat s hudbou let sedmdesátých, osmdesátých či ještě pozdějších. Divokost, nasazení a elán musel být jednou nahrazen zkušeností, která přináší nadhled, klid a vyrovnanost. Kdyby to tak nebylo, tak bychom Marillion už asi neposlouchali. Ať tak či onak, já se tímto směrem ubírat nechci a prostě si užívám dobrou desku, jedinečné dílo, které obstojí samo o sobě. Celá deska se většinou nese na vlnách pohodového rozjímání, které Steve Hogart dolaďuje svým nenásilným přednesem. Hladce modeluje myšlenky, na které není třeba příliš zesilovat vokální aparát a jen velmi zřídka skladbu graduje emotivnějším křikem. Některé songy bych se nebál nazvat tím příšerným slovem ploužák, které opravdu nemám rád, ale které celkem výstižně popisuje vlny citů, jež se z desky valí. Určitě nejde o nějaké jednoduché a laciné popěvky s cílem utvořit pozadí pro zaláskovanou dvojici, ale věřím, že řada milenců by si intimní chvilky za zvuků Marillion mohla užít.

Za příklad mohu uvést romantický Móntreal anebo Pour My Love. Pro zdravé udržení rovnováhy se na druhou stranu vah pokládají dramatičtější kusy jako úvodní Gaza, která svojí délkou sedmnáct a půl minuty tvoří náročný vstupní epos, který je ale tak promyšlený, že fajnšmekrova duše zaplesá. Musím přiznat, že pro mě je Gaza luxusní kokino, které se na jazyku nestačí rozpustit. Tento fakt podporuje lehce orientální tón, který skladbě dodává na pikantnosti. Skladba mnohokrát mění směr, jednou se nabízí jako háravá fena na zádech, podruhé se po laskající ruce ožene zuby. Osobně mám nejraději pasáž na přelomu sedmé a osmé minuty, kde se krásně zviditelní kytara (nebo basa?) a sebevědomě doprovází Hogartův zpěv. Gaza je košatá jako ovocný strom, díky bohu za její délku. Jinak nevím, jak skloubit tolik různých motivů, těch poklidných i ostřejších. Dalším příkladem, který spadá do druhé misky vah je titulní song Sound That Can´t Be Made. To je typický představitel stylu, a klidně by se mohl vyskytnout v repertoáru Genesis nebo Pink Floyd. Ten rytmus, výrazné klávesy, je to tam cítit.

Zobáček vah se po odeznění celé hrací doby udržuje kousek vlevo, kde se načítají jemnější a citlivější aktiva desky. Takový je celkový dojem a předpovídá albu roli odpočinkové terapie, jakýchsi hudebních lázní. A když slyším hymnus spokojeného chlapa – A Lucky Man – tak se musím mimoděk usmívat. Prostě jen tak, obyčejným štěstím, které pramení jakoby z ničeho. Je to „jen“ pocit. Ale k sakru, tam kde je štěstí, to prostě musí být slyšet.

I truly am

a lucky man...