Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marilyn Manson - Born Villain

Marilyn MansonBorn Villain

Jirka D.1.6.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Sečteno a podtrženo – dobrá deska. Pokud vypustíte různé promo žvásty, kterých bylo proneseno až hanba, nějak překousnete Mansonovu vizáž snoubící lehkost japonské Gejši s plastičností M. Jacksona v posledním stádiu rozpadu a budete se soustředit pouze na hudbu, Born Villain by se vám mohl líbit.

Když jsem zhruba před rokem dopisoval poslední recenzi, která završila seriál mapující celou diskografii reverenda Mansona, očekával jsem pokračování mých snah s příchodem podzimu. Neustálé odkládání, personální rošády a spousta silných řečí kolem příprav novou nahrávku kapely kolem Marilyna Mansona odsunuly až na jaro roku letošního, přesto jsme se dočkali. Celkem symbolicky jsem prstem přejel po hřbetech CD krabiček ležících v polici a v duchu si přehrál celou historii této osobnosti, která si ve světě vydobyla silné postavení rockové hvězdy, s nímž bylo za poslední roky dosti citelně otřeseno. Pro zvídavé čtenáře je TADY odkaz na to nejlepší, co z dílny Mansonovy (a tehdy i Reznorovy, toto jméno opomenout nelze!) vyšlo, ať víte, z čehože se ten Born Villain vyklubal.

 

Nelze aspoň ve stručnosti nepřipomenout, v jakém marasmu se Manson v posledních letech nacházel a pokud se omezím pouze na marasmus studiově zaznamenaný, vypadnou mi dvě jména: Eat me, drink me a High end of low. Tato dvě alba, jedno ve spolupráci s Timem Skoldem a druhé s navrátivším se Twiggym Ramirezem, zabořila svou hlavu hluboko do polštáře nudy a nezajímavé myšiny a pokud se snad rozhodnete do nich pustit, uvařte si hodně silný čaj, který vám zažene myšlenky na spánek na dobu nezbytně nutnou k přežití celého opusu do konce. Vlastně mi stále není jasné, proč Manson servíruje tak dlouhá alba, dokonce i novinka dosahuje při třinácti skladbách běžné edice hrací doby téměř hodinové, což, pokud se nejedná o koncepční dílo ala Antichrist Superstar, může opětovně způsobit zbytečně protáhlý zážitek.

 

Hudebně má novinku na svědomí známá trojice Manson – Ramirez – Vrenna, takže zase budete marně dohledávat bubeníka a ani jméno Sablan neobjevíte moc často, slovy u jedné skladby. Ony ty bicí byly i dříve dost často nahrazovány programem, což na aktuálním albu vylézá na povrch snad ještě o chlup víc. Mnohdy narazíte na zvuk opravdu syntetický, zbeatovaný a zahrávající si s taneční scénou, přitom ale na jiných místech (třeba v páté „Slo-Mo-Tion“) se zvuk bicích blíží opravdu bicím, že už začínáte přemýšlet na úrovni triggerů namísto programingu. Proč to vlastně píšu? Novinka Marilyna Mansona je totiž rytmická a když myslím rytmická, myslím opravdu RYTMICKÁ. Ať už v hitovce „No reflection“, nebo v „Pistol whipped“, „The flowers of Evil“ či „Lay down your goddamn arms“, tam všude to tepe neuvěřitelnou životností a elánem, což je oproti zmíněným dvěma kopcům nudy z dřívějška úžasná změna. Ať už zmíněné beaty, či třeba dost čitelná baskytara s důrazem na každém tónu, to všechno dělá z nahrávky silně tepající organismus, kterému chybí snad jen kytara Johna Loweryho, kterého prostě stále postrádám. Přitom ovšem nemám vůbec dojem, že by Born Villain byla jednoduchá a otevřená deska, čím víc se jí snažím přijít na kloub, tím víc mám dojem o její jisté uzavřenosti a niternosti. Očekávat hitový potenciál Holy Woodu nelze, mizantropické blouznění Mechanical Animals je taky jinde a už vůbec si nebudete drásat obličej jako při poslechu Antichrista. Přesto drobné střípky ze všeho na novince najdete, jen poskládané jiným způsobem. Hitovější skladby dal dohromady především Twiggy, ať už se jedná o již zmíněnou „The flowers of Evil“ nebo nejrychlejší věc na desce „Murderers are getting prettier every day“, Mansonovy výpovědi (tedy kromě „No reflection“) jsou o to uzavřenější, načichlé lehkou dekadencí a záludností („Children of cain“nebo „Born villain“) a občasně i dost nervní a drásavé jako v případě „Overneath the path of misery“, na které se vlastně podíleli všichni zmínění.

 

Ať tak či onak, po dlouhé době mám z Mansonovy práce dobrý pocit, který má sice kousek cesty k nadšeneckému provolávání slávy jako u jeho triptychu, ale odraz ode dna tu jde cítit na hony daleko. Nenechte se novinkou zmást, ona nepustí chlup snadno a první pocity budete mít možná stejně jako já posunuty do lehké nudy a budete hledat nezajímavé pasáže desky spíš než její silná místa. Nepopírám, ty vycpávky tam skutečně najdete („Disengaged“ za všechny) a právě o tyto prostory by šla deska s klidem zkrátit na běžnou LP stopáž. Na druhou stranu mi mnohé pasáže, dříve nezajímavé, vyrostly do zajímavých motivů – jako bych cítil tvůrčí pohodu autorů, kteří už nesvázaní smlouvou u Interscope a po předchozích albech vědomi si pozice, ze které už není moc kam klesat, udělali desku hlavě pro sebe a podle sebe.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky