Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marilyn Manson -  Eat Me, Drink Me

Marilyn Manson Eat Me, Drink Me

Jirka D.5.5.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Ve srovnání se starší Mansonovou tvorbou tahle deska obstojí jen velmi stěží. Dýchá na mě průměrnost až ostudná. Chybí ji nápaditější a zajímavější myšlenka, větší nasazení, vůbec necítím onen tah na bránu a zdravou míru dravosti, na což jsem byl po léta zvyklý. Jako kdyby Mansonovi a spol. došel dech, vše působí utahaným, ospalým a uštvaným dojem. Tenhle chlapík by měl mít na víc.

Píše se rok 2007 a z Mansonovy dílny vyplouvá na svět nová vlajková loď pojmenovaná Eat me, drink me. Jak moc vysoko a hrdě může nést vlajku se pokusím podrobněji popsat v několika větách níže, netrpělivým hned na úvod prozradím to, k čemu se snad ke konci doberu rovněž – do půl žerdi, víc bych si netroufl. Osobně bych na tuto loďku příliš pozornosti nesoustředil a spíš bych se snažil ukazovat starší kusy důstojně kotvící v už relativně početné flotile. Čím to? Začneme náhledem do kuchyně, ať víme, kdo nám Eat me, drink me přichystal.

 

Ze staré kuchařské party musíme odečíst kytaristu Johna 5, který to zabalil v roce 2004 a byl vystřídán stále víc se rozpínajícím Timem Skoldem. Ten pouští basu pouze na živých vystoupeních, při nahrávání nového materiálu nepůjčil nikomu ani strunu. Navíc zvládl programming, klávesy a vlastně všechnu hudbu na albu. Manson doplnil texty a fotečky, ty on rád, a oba se podělili o producentskou práci; mix provedl Sean Beavan. Jak vidno, z dříve hojné a pestré kuchařské sestavy nám zbyly dva hlavní šéfkuchaři, zbytek byl odříznut, upozaděn nebo odejit z kapely. Každému už je určitě jasné, že ve výsledku se to muselo projevit a jediná logická otázka v této chvíli je: jak?

 

I když se Tim Skold dost zásadním způsobem projevil už na albu předchozím, pro tentokrát se s Mansonem pustili cestou značně odlišnou. Od silně industriálního zvuku a více méně metalového pojetí se přesunuli k nahrávce, která působí ponejvíc rockově, ubírá se v zamyšleném a pomalejším tempu, texty zabývající se vampyrismem a jakousi podivnou romantikou žití jsou zase laděny spíše do gothic-námětů. Konstrukce jednotlivých skladeb je jednoduše písničková, s jasnými refrény, občasným kytarovým sólem a mírně skřehotavým Marilynovým hlasem, který mi v některých pasážích není úplně příjemný, zvlášť potom v těch místech, kde se vrhá až do prostředí rapu (The Rap Carpet Grave). Ony kytary dostaly ve výsledku největší prostor, melodická kreativita jejich pasáží zdaleka převyšuje vše ostatní, ale na druhou stanu některá „sóla pro Tima“ bych s klidným svědomím oželel. Ostatní nástroje jaksi nevynikají, jak kdyby jejich existence byla opodstatněna pouze zvyklostí „že se to tak dělá“. Bicí si tak tiše poklepávají do rytmu (a to si ani nejsem jistý, jestli k nim při nahrávání G. Fishe pustili, spíše jde o programming), basa nijak nevyniká a klávesy jsou tentokrát hodně decentní, ale za to příjemně náladotvorné a dobře dokreslující pozadí. Toto všechno je charakteristické pro celé album, pro všech jedenácte písní a tam osobně vidím největší nedostatek. To že se sundala noha z pedálu a ubralo se na rychlosti, by mi nikterak nevadilo. Nemám nic proti pomalejším skladbám, vzhledem ke svému založení spíš naopak. Ale při poslechu Eat me, drink me se mi místo slova „pomalejší“ na mysl vnucuje jiné – „jednotvárné“. Vše je zatraceně stejné, bez větší kreativity, myšlenky a to je pro mě překážka, přes kterou se nemůžu dostat, ať se snažím sebevíc. Málokterá skladba vyniká nad ostatní (snad jen Heart-Shaped Glasses nebo They Said That Hell's Not Hot), většina ostatních je monotónně jednoduchá a (bohužel to musím napsat) nezáživná.

 

Dlouhé čtyři roky trvala cesta od Golden Age Of Grotesque k tomuto, v pořadí již šestému albu kapely Marilyn Manson. Tak dlouhé období sice stačilo, abych „vychladl“ a rozdýchal předchozí počin, ale zároveň jsem se dostal do takového stavu nestavu, kdy mi vydání Eat me, drink me bylo v podstatě jedno. Nic jsem neočekával, chyběla předchozí skepse nebo jakékoliv nadšení a jediný svůj pocit, na který se s určitostí pamatuju, byla ospalá lhostejnost. Dopracoval jsem to s Mansonem pěkně, jen co je pravda, ale někdy se nedají tyhle věci nijak ovlivnit. Ještě s větším podivem přijímám ten fakt, že obdobný pocit z tohoto dílka mi vydržel i následující téměř čtyři roky, tedy vlastně dodnes.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 18.9.16 16:43

Pokud se Ti líbí, je to naprosto v pořádku, bez ohledu na svět a na Echoes. Pro mě jako fanouška MM v podstatě od jeho počátků to je slabá deska, kterou jsem nepřijal, když vyšla, a nepřijal jsem ji ani nikdy potom. Každému podle chuti :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

ASDF / 17.9.16 15:21odpovědět

Sakra podhodnocený album. Nejenom na Echoes, ale všude ve světě. Jako jedinej slabej song vnímám "You and Me and the Devil Makes 3," zbytek je top. I Timovy sóla mi tam nádherně sedí.

Jirka D. / 18.9.16 16:43odpovědět

Pokud se Ti líbí, je to naprosto v pořádku, bez ohledu na svět a na Echoes. Pro mě jako fanouška MM v podstatě od jeho počátků to je slabá deska, kterou jsem nepřijal, když vyšla, a nepřijal jsem ji ani nikdy potom. Každému podle chuti :)

Quarther / 29.10.18 7:44odpovědět

Tak to jsi teda asi fakt fanoušek... :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky