Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marilyn Manson - Holy Wood (In the Shadow of the Valley of Death)

Marilyn MansonHoly Wood (In the Shadow of the Valley of Death)

Jirka D.5.4.2011
Zdroj: CD (# 490 790-2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Album, které uzavírá Mansonovu slavnou trilogii a jehož kvality mu nemůžu upřít. Na první pohled drží sice pohromadě pouze díky velkolepým, ale lacinějším hitovkám a dobré koncepční myšlence, ale i přes počáteční pocit mnohé vaty a zbytečného materiálu se deska časem proměnila v dobře fungující celek, ve kterém je třeba chvíli hledat pravé skvosty.

Krátce po skončení tour k předchozímu albu Mechanical Animals dva studenti Columbine High School postříleli třináct  lidí a celou slušnou a mírumilovnou Amerikou tato zpráva hodně otřásla. Samozřejmě bylo potřeba najít viníka, protože ti studenti určitě byli někým / něčím ovlivněni (z vlastní hlavy to neměli, vlastní uvažování je už dávno minulostí) – a výsledkem pátrání se stala mimo jiné i hudba Marilyna Mansona, kterému byla následně přičtena odpovědnost. Odpovědí na tento mediální tlak se stalo album Holy Wood (In The Shadow Of The Valley Of Death).

 

Album vyšlo v listopadu roku 2000 a už někdy v té době jsem si coby mladý studentík hned jednu vypálenou kopii pořídil (peněz nebylo nazbyt, však víte). Tenkrát jsem nevěděl nic o nějakém střílení a mediálních kauzách kolem kapely, líbila se mi muzika, kterou jsem doplnil jedním trikem plným optimismu a hrdě chodil po chodbách meziříčského gymnázia a hlásal, že je něco jinak a že jim na tenhle svět zvysoka s...u. Výsledek byl ten, že to fungovalo. Díky téhle desce jsem se zařadil do jasné proti-ředitelské opozice a provokoval jsem, kde to jen šlo. Od té doby uplynulo již víc jak deset let a spoustu věcí je jinak. Z šestnáctiletého kluka se stal člověk o něco málo starší, tričko sice ještě někde mám, ale je vybledlé a roztrhané a bylo nahrazeno decentnějším oděním, kopii alba jsem (s mírným doplatkem...) vyměnil za originál, ostrá opozice a protest proti společnosti jsou nahrazeny jinými metodami nesouhlasu a pohled na muziku se jak jinak než změnil, snad i vytříbil a znáročněl. Ve světle těchto proměn se samozřejmě muselo protloukat i album Holy Wood a říkám hned teď zkraje, že přečkalo až překvapivě dobře. Sice už při jeho poslechu tak nelítám, netřepu tolik hlavou, na které vlasy spíše ubývají než že by se nové objevovaly, všechno je jaksi klidnější a promyšlenější ... (ale zase chybí ona spontánnost a bezprostřední radost ze síly okamžiku, škoda).

 

Na Holy Woodu je k poslechu neskromných 19 skladeb celkové hrací délky 68 minut a dle slov samotného Mansona byly vybrány z celkového počtu 100 písní, které se podařilo pro účely této desky složit. (Asi ho ten Columbine hodně hryzal.) Obsahově se jedná pouze a jenom o snahu zachytit a popsat důvody tolikerého násilí ve Státech, snahu ukázat všem jejich špatnost, posedlost zbraněmi, vraždami, zlem páchaným na blízkých. Zatímco v předchozích dvou albech oné již zmíněné trilogie se obrací spíše do sebe, popisuje stavy svého nitra a své pocity vyvolané okolním světem, na Holy Woodu jasně a zřetelně ukazuje prstem na všechny lidi zlé vůle, nikoho nelituje, nikoho nevyjímá. Heslo „Guns, God And Goverment“ se stává nosnou linií celé myšlenky, která se snaží demaskovat zhýralost a pokrytectví americké společnosti. Lidi, kteří se tváří jako svatoušci, v neděli jdou do kostela klanět se krucifixu a pak si odpoledne pustí televizi, ve které jsou se souhlasem a požehnáním vlády vysílány pořady, v nichž tečou potoky krve mezi lidskými ostatky záporných hrdinů, kterých není třeba litovat; nebyli křesťané, nebyli Američani, nebyli správní ... neměli právo na život! Jaký div, že se toto pojetí zábavy časem stane životním ideálem, nutností a smyslem bytí. Postupem doby nenávist přemůže morálku a přátelství a pak už stačí jen vytáhnout ze skříně starou brokovnici a jít si to vyřídit se sousedem, který včera při couvání omylem trefil vaši schránku na dopisy.

 

V souladu s obsahem se podařil potemnit i sound nahrávky, který se spíše blíží Antichristu než Mechanical Animals. Ke slovu se opět dostávají hudební nástroje (především kytara Johna 5 je skvostná) a silná elektronika je ponechána v nedávné minulosti. Oproti prvně jmenovanému je zvuk spíše kulatější a komfortnější, postrádá ostrost a schopnost zarývat se do kůže, výsledkem čehož tu máme album veskrze přijatelné a schopné zaujmout širší masy obecenstva. Celkové pojetí je o poznání „komerčnější“, v nosných skladbách alba (The Love Song, The Fight Song, Disposable Teens nebo The Nobodies) se nijak neexperimentuje, skladatelská invence je průměrná, písně jsou jasně čitelné, metalově úderné a jediný jejich úkol je nabít ostré náboje do následné koncertní kanonády. Před těmi deseti lety jsem nejvíc ulítal právě na nich, ale postupem doby se preference začaly obracet a písně dříve nezajímavé, pomalejší a baladičtější  se začaly dostávat stále víc do popředí (A Place In The Dirt, In The Shadow Of The Valley Of Death nebo Valentine´s Day). Najednou se mi začala objevovat zajímavá propracovanost na první pohled nenápadných zákoutí alba, u mnohých skladeb výborně funguje gradace (Target Audience) a celá nahrávka tak dostává úplně jinou příchuť. Nijak nepopírám, že prioritní snahou této desky je „líbit se“, ale i tohle se musí umět, i líbit se dá vkusně (jestli se dá u Mansona toto slovo vůbec použít, fakt nevím).


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky