Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marilyn Manson - Mechanical Animals

Marilyn MansonMechanical Animals

Jirka D.22.3.2011
Zdroj: CD (# IND 90273)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Řekl bych nejpřijatelnější Mansonovo album, které je zpočátku přítulné jako malý, chundelatý pejsek. Nedivte se, jestli vás později ošklivě pokouše... Přesto ho mám rád, hodně rád.

Mechanical Animals je třetí studiovou nahrávkou Marilyna Mansona a po předchozí mohutné promo kampani byla vydána na podzim roku 1998. Nevídaně dobré prodejnosti CD nosiče nezabránila ani protiakce některých obchodních řetězců, které se rozhodly tento artikl kvůli „možné škodlivosti“ stáhnout z prodeje, a tak se album stává platinové ve Státech, Kanadě a na Novém Zélandu a zlaté v Austrálii. Z tohoto pohledu jeden z nejúspěšnějších počinů kapely, jestli ne vůbec největší.

 

První zásadní rozdíl oproti předchozí tvorbě patrný na první pohled ať už z grafické úpravy bookletu nebo z hudby jako takové je posun, či změna chcete-li, ve výsledném vyznění díla. Ty tam jsou černé kostýmy, temnota a zaobírání se zlem celého světa, najednou je před vámi světle mrazivé album s podivnou figurkou na obalu, které vůbec nevypadá naštvaně, hudba je na první poslech příjemnější, poslouchatelnější, čistší a propracovanější. Všechno toto platí při prvním nebo povrchním poslechu desky, začnete-li listovat podrobněji bookletem a překládat texty, tvář hudby se promění, začne vám mrazit v zádech a zjistíte, že zmíněná prosvětlenost je dána halucinačními vidinami po pořádném šlehu do žil, otupělostí a neschopností zaostřit zorničky, hudba se bude tvářit jinak, začnete objevovat dříve neslyšené a najednou budete držet v rukách úplně jiné album; vítejte v bílém kómatu.

 

Jde o druhou část celkové trilogie a opět se jedná o koncepčně poskládanou desku. Změna od industriálu metalového ražení ke glam rocku ala David Bowie je všeobecně uznávanou tezí (pro představu lze tuto hudbu zařadit k alternativnímu rocku s výraznou elektronickou složkou, či jak se někde uvádí – post-industrial rocku). Manson se rozhodl vytvořit dvě různé postavy a ke každé přiřadit sedm vhodně laděných skladeb. První je on sám (Alpha) snažící se zachytit a pochopit lidské emoce, druhou je pohlavně nejednoznačný mimozemšťan Omēga, který se objevil na Zemi a stal se rockovou hvězdou v kapele The Mechanical Animals. Tak praví suchá teorie, následně se vše začíná halit do drogového oparu, přestáváte věřit svým smyslům, obklopí vás bílá mlha a tehdy přichází ten nejlepší čas pustit si Mechanical Animals.

 

Pro mě zajímavé je, že celá tato drogově-mrazivá atmosféra nenaskočí pouze z hudby, která je (jak už jsem naspal) dosti přijatelnou a spíše poklidnou záležitostí; především pak v kontrastu s předešlým Antichristem. Je naprosto nezbytné si k ní otevřít booklet, listovat, přemítat a hlavně vstřebat texty, na kterých toto album stojí především. Běžný neanglicky hovořící / slyšící posluchač může být proto velmi snadno ochuzen o plnohodnotný zážitek, protože Manson svůj pochybný naturel projevuje především v textech. Nejmarkantněji je tento deficit znát právě v rozdělení skladeb na dvě stejné poloviny, z nichž jedna patří panu Alpha a druhá panu Omēga. Nevím, jak úspěšní byste byli vy, ale mě by se to pouze z poslechu stoprocentně nepodařilo a dvě kupičky o sedmi písních bych poskládal určitě špatně. V tomto ohledu je dobrým vodítkem právě bohatě zpracovaný booklet, který je čitelný ze dvou stran a skoro se zdá, jako by se jednalo o nějaké split album dvou zcela rozdílných kapel. Zatímco z jedné strany na nás zírá sám Marilyn Manson s postavou šedivého hermafrodita (originální verze byla ještě o něco „propracovanější“) a texty k jednotlivým skladbám jsou na bílém pozadí doprovázené pilulkami, prášky, drogami a diagramy komatu, z druhé strany je vyfocena zatím úspěšná rock star Omēga obklopena slávou a ... ještě před komatem. Booklet celý zčerná, objevují se i ostatní členové kapely, ze všeho je cítit zmar, úpadek a blízký pád do hlubin. Není divu, že k této části alba náleží skladby jako The Dope Show, Rock Is Dead nebo I Don’t Like The Drugs (But The Drugs Like Me).

 

Ceká tato koncepce je poskládaná určitě efektně a promyšleně, ... ale pro americký trh, kde taky způsobila nejeden poprask a mediální aféru. Pro nás, tady na starém kontinentě, může být trochu náročná a hůř vstřebatelná (což obecně platí asi o celém Mansonově díle) a v tomto bych asi viděl kámen úrazu a opodstatnění dvou ostrých protipólů, které se u nás vytvořily. Odsouzení této práce mnohými posluchači nevychází ani tak z prapodivných morálních podnětů díla, jako spíš z nepochopení obsahu sdělení, které nám není úplně vlastní. Hudebně totiž nejde o naprostou extra-třídu, i když zrovna toto album mám nejraději – dobře se poslouchá, neběhá mi z něj mráz po zádech jako u Antichrista, ani mě nenudí jako poslední tvorba. Zanevřete-li na textovou část, dostane příjemnou, elektronicky-rockovu seanci, která vás bude snad i bavit, možná vás zaujme a některé třeba i uchvátí. Přidáte-li k hudbě texty, propadnete se do bílé tmy, začne vám být úzko a v posledních záchvěvech vědomí zjistíte, že vše pozitivní je pryč, že jste strháváni do propasti, ze které není úniku a svět se stane divadlem, který budete měřit pouze čistotou bílého prášku a injekční stříkačkou v žíle.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky