Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mark Lanegan - Somebody

Mark LaneganSomebody's Knocking

David5.3.2020
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Mark Lanegan si uvnitř své bubliny dělá, co uzná za vhodné. Somebody´s Knocking stojí hodně vysoko, kult je opět posílen.

Přiznejme si narovinu hned v úvodu jednu velmi důležitou skutečnost. Označme, pojmenujme, osvoboďme, co každý z vás stejně dobře ví, a vyhněme se sáhodlouhému obcházení porce dětské krupičky až do úplného vychladnutí. Markovo aktuální album není lepší než Blues Funeral.

 

Mno… a je to. Zhruba zde bychom mohli s klidem, vyleštěným štítem a zářivým úsměvem celé povídání zapíchnout. Anebo se pokusit odhodit letité zátěže, narovnat bolavá záda od neustálého šťourání se v minulosti a pokusit se pohlédnout zpříma do drážek věcí ne až tak moc zatuchlých.

 

Jelikož a protože z útrob Somebody´s Knocking čiší pohoda, uvolněnost, civilnost, což v dnešních časech velkých navoněných produkcí, které stále častěji volí velká jména, aby jimi maskovali v lepším případě bůhvíco… v onom horším čisté a průzračné velké kulové, se zdá být čím dál větší raritou. Čest výjimkám, kterých je zapotřebí si považovat.

 

První sadu dílků do skládačky bychom měli. Pro další ale budeme muset přeci jen zlehka zalovit v dobách, kdy takoví New Order mučili své synťáky o 106 a dívky měly ramena širší než rozpětí křídel dospělého exempláře orla mořského. Malinko se nabízí paralela s panem Akerfeldtem a zhlédnutí se v hrdinech jeho dospívání, nicméně Markovo implementace osmdesátkového odéru funguje spíše jako vhodně zvolený prvek inspirace v linii přirozeného vývoje, nežli přestavba základních pilířů.

 

Markovi současná poloha sedí. Shodil deku a skladby najednou dýchají, chvílemi působí dokonce až rozverně, plynou tak nějak nenuceně v rovině pozvolného odhalování svého niterného pnutí. Ač zahalené jednotným kabátem, vystrkují růžky všemi směry. Od zádumčivých tklivostí, poněkud klasičtěji orientovaných rockově šlapajících momentů, přes záležitosti, které bez většího přemlouvání především díky nakažlivé monotónní naprogramované rytmice způsobují rozkmitání spodních končetin a zapojení krčního svalstva do akce. Posledně zmíněná skupinka je také onou nejpočetnější, určující podobu výsledného vektoru. Kombinace synth popového základu a sametově temného barytonu je jednoduše odzbrojující a silně návyková. 

 

 

Nicméně abych se jen neroztékal jako vanilková zmrzlina v sauně, najde se pár, ano přesně dvě věci, které mě zlehka iritují… Zvuk. Vlastně tradiční nedostatek Markových alb, pomineme-li jeho dnes již skoro historické zářezy. Je to hodně napresované a v kombinaci s téměř hodinovou hrací dobou lázně pro ušní bubínky nečekejte, ale pořád se pohybujeme kdesi na pomyslné hraně únosnosti. Beru tak, jak jest. Konstrukce se nikde nesype, tudíž není zapotřebí žádného křižování a podobných drastických opatření. Artwork. Je mi jasné, že tato stránka byla vždy poněkud na okraji zájmu, tentokrát si ale říkám, že hůře to mohlo dopadnout už jen stěží. 

 

Buď jak buď, Mark Lanegan si uvnitř své bubliny dělá, co uzná za vhodné. Za oněch pár uplynulých desetiletí si právem vydobyl kultovní status, který mu propůjčuje určitá privilegia. Kupříkladu tvrdit, že klepadlo na obalu disponuje kouzelnou mocí probouzející se za úplňku a barva vinylu uvnitř není modrá, nýbrž hráškově zelená. Stejně mu to všichni zbaští i s navijákem. Somebody´s Knocking stojí hodně vysoko, kult je opět posílen.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 5.3.20 17:04odpovědět

Nová deska mě nijak neudolala, ale jako příjemná nekonfliktní poslechovka funguje docela dobře. 70 %

Victimer / 5.3.20 15:25odpovědět

Šílet z toho nebudu, ale poslouchám rád a často.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky