Recenze: Maserati - Enter The Mirror

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

MaseratiEnter The Mirror

Jirka D.2.6.2020

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm

VERDIKT: Po dlouhých letech čekání je výsledný pocit trochu rozpačitý, i když Maserati servírují přesně to, co lze od nich čekat.

Když bych to vzal čistě podle kadence nových nahrávek, ať už klasických long-play desek nebo i jiných formátů, byli Maserati v první dekádě nového tisíciletí mnohem aktivnější než v té druhé. Tři roky mezi velmi slušnými deskami Maserati VII (2012) a Rehumanizer (2015, naše recenze ZDE), byly aktuálně prodlouženy ještě o další dva, a pokud jsem si snad na začátku myslel, že delší prostor bude znamenat zásadně silnější výsledek, byl jsem na konci poněkud zklamán. Od kapely s tak unikátním zvukem jsem samozřejmě nečekal žádné dramatické posuny, ale to, že se mi deska začne tak brzo ztrácet v přemíře dalších, mě docela nepříjemně překvapilo.

Maserati band

Enter the Mirror je především deska s naprosto příšerným zvukem a pokud bych trochu neplaval ve znalostech úplných kapelních začátků, dovolil bych si napsat že s úplně nejpříšernějším zvukem vůbec. Nicméně minimálně z období u labelu Temporary Residence Limited, což je od roku 2007, jde o zatím největší průšvih a vůbec mě nenapadá nějaká rozumná odpověď na prostou otázku, proč někomu stálo zato se zvukem provést něco takového. Poslouchat podobnou produkci a například tak slyšitelně rozpadlý zvuk bicích je naprosté utrpení, a i když bych nikdy Maserati nepovažoval za kapelu určenou pro audiofily, jejich aktuální formu bych nedoporučoval ani běžnému a nenáročnému posluchači.

Přitom album začíná docela slibně skladbou 2020, která je takovou syntezátorovou pozvánkou na další vesmírný výlet s touhle kapelou - ničím neurazí, naladí a připomene, že Maserati jsou zpět. Navíc přechod v následující A Warning in the Dark je beze sporu výborný a postupné budování jakési sci-fi atmosféry patří i díky modulovanému hlasu a postupnému rozjezdu dalších nástrojů k ochranným známkám kapely, díky kterým si je nespletete s nikým jiným. Bohužel už v závěru skladby začíná na posluchače doléhat zvuková destrukce, a to se do konce desky nejen nezlepší, ale naopak vystupňuje. Zkuste trochu víc napnout uši v úvodu Killing Time a zaposlouchat se do bicích, především tedy do úderů na činely (odkaz máte TADY).

Album pak plyne ve standardním duchu Maserati, z něhož se občas emancipuje zajímavý moment jako například naprosto skvěle hravá střední pasáž v Der Honig s totálně zboostrovanou kytarou, která docela dost připomíná zvuk kytary ZZ Top na albu Mescalero. Bohužel i tato hudební naděje je decimována přehnanou editací zvuku a doposlouchat zbytek docela nadějné skladby představuje zkoušku osobní odvahy. Jedná se vlastně o zcela obecný problém, kdy na sebe naráží snaha ocenit slušnou hudební produkci kapely a její naprosto neslušný zvukový rámec.

Vyzdvihnout je samozřejmě třeba nadále silný a osobitý rukopis kapely a její fantazii při tvorbě aranží, výběru efektů a syntezátorů, jejichž kombinací Maserati dokáží vystavět tak jedinečný zvuk - někde na pomezí rocku a elektroniky, která v jejich případě převažuje. Toto zůstalo v nezměněné míře a minimálně z tohoto pohledu je nová deska důstojnou pokračovatelkou těch předchozích. Když bych si odmyslel tu zvukovou tryznu, vlastně si umím představit, že bych si ji docela užíval. Stejně jako tu předchozí.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.