Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nestává se nám často, aby do redakce došla na recenzi gramodeska a pokud mě paměť neklame, stalo se tak jednou. Dnes tedy podruhé a rovnou předešlu, že za nedlouho se objeví vinylová promo recenze ještě jedna, protože od vydavatelství Waking The Dead nám před krátkým časem došly desky dvě.

„Poetry of the Damned“ (čti poezie prokletých) vyšla v březnu loňského roku, ale nahrávka jako taková byla pořízena už na začátku roku 2008. Od té doby se stalo mnoho zajímavého, především tedy to, že se kapela stihla rozpadnout a tak se pravděpodobně na nic nespěchalo. Možná ale právě proto byl důraz kladen na samotné vydání, jakési memento mori kapely, což ve výsledku znamená skutečnost, že gatefold obal desky vám zabere místo asi pro tři desky jiné. Podobně tlustý hřbet má třeba „An anthology of previously released songs“ od Lvmen, o něco tlustší už jen krabicové box sety. Zbytečné, ale pěkné.

Osm skladeb bylo do 12“ vinylu říznuto na 45 RPM, víc muziky k dispozici není, ale upřímně – těch necelých 26 minut docela stačí. Pokud za tím cítíte nějakou mou škodolibou jízlivost, tak pozor!, dneska je to jinak. Mass Genocide Process totiž hrají (resp. hráli) muziku zostra, energicky (připomeňme si Čad) a takových porcí se není radno přejíst. Problém může nastat pouze u zvuku, ze kterého rozbolí hlava podstatně dříve a pro ctitele zvukové kultivovanosti bude poezie prokletých docela trpkou zkušeností, i když příliš nevybočující z řady podobných.

Hudebně se MGP pohybují někde mezi metalem, crustem a své by si snad našla i HC scéna. Po pravdě se nevymýšlí nic nového ani převratného a pokud nebudete poslouchat pozorně, jednotlivé skladby budete rozlišovat poměrně těžko. Při důkladnějším poslechu vás asi první zaujme práce kytary, která se jako jediná snaží o barvitější projev a jsou to právě její party (nápadité riffy, sóla), které vám dají možnost se v nahrávce vyznat a najít si záchytné body. I zde ovšem dodávám, že nejde o nic inovátorského (což, tipuju, stejně nebylo záměrem) a že když budete pátrat v paměti, podobných riffů najdete u starších desek hromady.

Album by šlo bez větších pochybností označit jako žánrové, a to včetně textové části, z jejíhož obsahu nic pěkného nekouká a která se utápí ve zmaru a misantropii ve smyslu „Modern life brings despair and today's apocalypse“. Nerad bych tím celou situaci nějak ironizoval, pravda je totiž taková, že přímočarost nahrávky mě svým způsobem baví, ale označit ji za víc než edičně pěkně vyvedený undergroundový standard bych si netroufl.