Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po předchozím dech beroucím záseku Crack The Skye, posunující mé hranice vnímání současné metalové (nebo chcete-li rockové) hudby do sfér, o nichž jsem v minulosti neměl odvahu ani snít, natož být svědkem jejich zhmotnění a následného fanfárami doprovozeného sestoupení na matičku Zemi, jsem ani v těch nejdivočejších představách nenašel dost kuráže pomyslet na podobu díla, jež by dokázalo posunout tvář Mastodon ještě o stupínek výš. Žádný strom neroste do nebe, toto po staletí známé úsloví, jehož platnost poznali již mnohé persóny nejen hudební branže, mi přiházelo na mysl při každém dalším poslechu dosavadní tvorby dotažené k hranici někam mezi nemožným a šílenstvím.

Před oficiálním termínem vydání The Hunter však Brann Dailor vypustil mezi fanoušky vodítko ohledně výsledného zvuku nahrávky a jeho slova, pojednávající o kombinaci hrubšího a "přímočařejšího" stylu, jímž se pánové prezentovali naposledy na parádním Leviathan a něčeho ve smyslu super-heavy Led Zeppelin, mne rozhodně nemohla nechat chladným. Obzvláště s přihlédnutím k nastolenému trendu nepřetržité progrese, pilování vlastního stylu a neúnavnému vstřebávání nových a nových vlivů postrkující každou předchozí nahrávku znovu o krůček dál, jsem přeci jen ve skrytu duše opět doufal v další skvělou desku ... a má představivost počala pracovat na plné obrátky.

Žádný z jejích výplodů však ani zdaleka nedokázal pojmout byť jen nepatrnou část záplavy fascinujících nápadů řítících se ze stříbrných drážek prakticky od prvního lovcova proniknutí do mého přehrávače. Oproti dobám nedávno minulým se ke slovu skutečně hlásí citelně jednodušší stavba kompozic, což v případě Mastodon nutno brát s velkou nadsázkou. Ona jednoduchost zde spočívá v překotně se prolínajících kytarových vyhrávkách, nepochopitelně pestrých, až chaoticky znějících bicích a úžasně čnícím vokálům Brenta Hindse, Troye Sanderse i Branna Dailora. Za oním hráčským mistrovstvím a zdánlivě neprostupnými, nekonečně vrstvenými zvukovými stěnami se však ukrývá zběsile pulzující a jen ztěží uchopitelná, omračující smršť emocí, jež právě na The Hunter dokázala podbarvit veškeré instrumentální běsnění snad nejdokonaleji ze všech dosavadních děl Mastodon.

Spíše než hledání inspirace v období Leviathan za zkoumavého dohledu olověné vzducholodi cítím nenucené, přirozené rozvíjení myšlenek a rockovějších nálad čerstvější tvorby Blood Mountain a především Crack The Skye, které v současném světle událostí neznamená vyvrcholení, nýbrž pouhou přestupní stanici do světa plného dosud netušených možností a zasněně krásných, přesto nepodbízivých melodií nesoucí se na oblaku, plujícího na pozadí ze sametové oblohy a oslnivých hvězd, zvenku sice kouzelně naducaného, avšak uvnitř plného napětí, elektrických výbojů a spalující energie.

Mastodon se rozhodně nezalekli vlastní velikosti a připravili kolekci písní, jejichž rockový základ nejednoho dosavadního fanouška překvapí, metalová dravost přesto zůstává stále přítomna v míře větší než malé. The Hunter však vidí mnohem dál, než kterékoliv jiné současné rockové album. Hudba v podání Mastodon není jen kombinováním a znásilňováním již jednou vytvořeného, nýbrž precizním socháním zcela nových a neotřelých monumentů, což v dnešní době, kdy se může zdát již vše podstatné řečeno, zní trochu jako pohádka tisíce a jedné noci, ale nezapomeňte, i pohádky se někdy mohou stát skutečností.