Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mně to prostě nedá. Cítím potřebu zmínit pár slov o novince Mayhem. Tedy o kapele, kterou zná kdekdo minimálně podle loga, ačkoliv hlubší znalost tvorby téhle kapely se, hádám, každému úplně nedopřává. Ono je to s nimi složité, vždycky bylo. Už ty jejich divoké začátky, kdy kucí dělali kdejaké vylomeniny a do toho dokázali stvořit nahrávky, které jsou nesčetněkrát citovány a vykrádány, kdykoliv se štěkne „blekmetál“. Přesto se každý těší na jejich další řadovou desku, kterou parta přinese vždy s výraznou prodlevou od té předchozí a s níž vždy přijde nějaký nový pohled, ale zároveň i osvědčená jistota. Nová deska Mayhem je jednoduše událost, která zasluhuje diskusi, a to i v případě, že natočí brakovou desku. V jejich diskografii dlouhohrajících alb však pro takové materiály není místo, jakkoliv se můžeme dohadovat, která deska je vlastně nejhorší. Tak nějak hádám, že mezi ně mnohý zařadí i Liturgy Of Death. Přesto je to pohled pouze v rámci historie kapely, nikoliv v kontextu scény, jelikož v takovém poli jde pořád o nadprůměrnou záležitost. Alespoň pro ty, kteří Mayhem znají a ctí.

Jako obvykle je prvním kontaktem obal, kde mě trochu zaskočila ta lebka. Asi se to dá obhájit tématem desky, ale motiv lebky už zběhlého metalistu prostě nedojme, a tak si říkám, zda je takového zobrazování stále zapotřebí. Naopak bystré oko jistě zaznamená několik dalších detailů, které má možná i doma. Třeba nějaké rituální pitvání žáby, paví oko, tedy pero, skleničku z Ikey, tarotovou kartu, přesýpací hodiny a tak dál. Červený plášť či závěs na mě působí jako šibalské mrknutí a návaznost na minulé dílo Daemon, kde se podobný motiv rovněž nalézá. Ostatně autor obou děl je stejný – Daniele Valeriani, který má za sebou celou řádku povedených obrázků zdobících skvělé nahrávky, třeba Return Of The Witchfinder od Attic. Čili už samotný obal otevírá podněty k hovoru.

Napjatě jistě čekáte (pokud jste dosud neslyšeli), jak vlastně zní obsah, tedy hudba samotná. Někoho možná překvapí, že to vlastně nijak vybočující dílo z dílny Mayhem není. Ostatně autoři se realizují ve spoustě dalších souborů, takže domovskou kapelu nechávají žít v nějakém řádu a možná i mantinelech, jelikož experimenty se dějí už jinde. Možná je to škoda, možná opatrnost. Nejsem jistě sám, kdo by si troufl na špetku chladného industrialu, jelikož na něj máme v historii kapely jen ty nejlepší vzpomínky. Tentokrát se jede tak nějak od každého trochu. Támhle cítím vlivy starších devadesátek, jinde zas příklon k posledním albům. Je to ve výsledku derivát a stejný čajový sáček, který jsme již ochutnávali? Někdy ano a dokážeme to odpustit, jindy také ano, ale vracíme jej zklamaně obsluze.

Zpočátku složitý a obezřetný pohled na nahrávku ve výsledku nemusí být tak ostýchavý. Ta deska šlape, má dobré motivy, a dokonce i celé skladby. Jen těchto pozitivních okamžiků je málo. Respektive je jich málo v kontextu produkce Mayhem. Mně je třeba docela líto toho, jak znějí bicí. Tlumeně, tupě až zastřeně. Obecně je ten zvuk takový valivě dunivý a nedává vyniknout ostrosti kytar, ani technické zdatnosti pekelného bateristy. S vokály je pochopitelně zacházeno variabilně a každá skladba nabízí trochu jiné polohy, což u známého pěvce a mistra hrdla není nic zarážejícího. Co je mi třeba líto, je skutečnost, že je ta deska taková jednodušší a zbytečně přímočará, ačkoliv i tohle jsou aspekty, kterých si třeba jinde zase cením. Ale když začne skladba Propitious Death s výrazně odlišným rozpoložením, okamžitě se zapisuje do paměti. Přes veškerou řemeslnou špičkovou práci tu stejně máme prázdnější chvíle a hlušší úseky. Ale pořád se bavíme o „nudnějších místech“ v rámci tvorby Mayhem, což by v rukou jiných kapel znamenalo katapult mezi elitu. Ale jsem rád, že se tu najdou silné skladby, jako třeba hned poslední kus. Jen je škoda, že moje v tuto chvíli nejoblíbenější položka desky přišla až v jejím závěru. Ale abych nebyl tak úzkoprsý, tak třeba takovou Aeon's End si taky užívám.

Takže jak to celé uzavřít? Je to album, které je dobré, příjemné a dokáže zabavit. Ale je to album od lidí, u kterých jsme tak nějak doufali v masivnější nálož. Ne že by tu chyběly sypačky nebo něco v tomto smyslu. Chybí tu jakási mistrovská lehkost a nadhled. Skladby jsou mnohdy zkrátka už předvídatelné a využívají šablony minulých let, což lze odpustit, ale zároveň i kriticky odmítnout. To máte tak – když se mistr začne opakovat, dřív nebo později dorazí do bodu, kdy to ostatním přestane dávat ten svěží smysl a závan jedinečnosti. Tady jsme pořád v bezpečné vzdálenosti od balanční linie, což je fakt. Avšak je to zároveň jen můj pocit. Pro někoho už Liturgy Of Death nebude tak silné a pro někoho naopak bude zcela odzbrojující. Jak jinak…