Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
mclusky - The World Is Still Here And So Are We

mcluskyThe World Is Still Here And So Are We

Jirka D.21.6.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od agentury Rarely Unable
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Drzouni mclusky jsou zpět po více jak dvaceti letech a jsou zpět ve výborné fomě. Skvělý comeback!

Že tahle deska vyšla na Ipacac Recordings, je jasné hned po jejím prvním poslechu – v něm se mísí šaškovské komediantství s vážnou tváří starého mudrce, hraje klasický hlučný rock, ale tak nějak na levačku, takže pan Patton musí být určitě spokojen. Jeho vidění hudebního světa si bere od každého trochu, a i když mclusky to dělají docela jinak, v podstatě se v jejich DNA vyskytují podobné řetězce. Je to hudba, kterou můžete brát vážně, kterou se můžete bavit, kterou můžete nesnášet nebo jí opovrhovat, ale jí je to řekl bych naprosto jedno.

 

Když půjdeme do historie souboru, budeme muset na časové ose o téměř tři dekády nazpět do druhé poloviny 90. let, kdy se z tehdejší formace Best v britském Cardiffu zrodila hlučná kapela mclusky. Trojka coby číslo byla typická jak pro její sestavu, tak později i pro jejich diskografii, která se před rozpadem kapely v roce 2005 dopracovala ke třem studiovým nahrávkám. Ty všechny vyšly na malém londýnském rockovém vydavatelství Too Pure, které se asi nejvíc proslavilo tím, že vydali debut Dry od PJ Harvey.

 

mclusky band

 

Následujících skoro deset let bylo ve znamení klidu mclusky a různých bočních aktivit jednotlivých členů kapely, což se začalo měnit v roce 2014, kdy znovuobnovená aktivita v odlišném složení (kromě tahouna Flakouse, který jako jediný pamatuje úplné začátky) vedla k úpravám názvu na 'mclusky' nebo mclusky*. A taky především k živému vystupování pod nejrůznějšími, především tedy benefičními důvody, což si můžete dohledat nebo přečíst třeba ZDE. Nejdůležitější na tom všem bylo to, že Falkous stabilizoval sestavu ve složení Jack Egllestone (bicí) a Damien Sayell (baskytara, doprovodný zpěv), čímž v důsledku už nezbylo místo na jeho manželku Julii Ruzicka (Future of the Left), ale trojka je trojka a pro čtvrtého čtvrtou už místo nezbylo. No a na konci celého toho příběhu je nová deska The World Is Still Here And So Are Here, která má sice jen třiatřicet minut (trojka, pozor!), ale zato energie na rozdávání a pocitu zašlého sentimentu ani co by se za nehet vešlo.

 

Album je rockově hlučné a přidrzlé, ale nemám pocit, že by se snažilo oživovat staré dobré časy, protože co si budem‘, navazovat nit po více jak dvaceti letech stylem „hrát jako kdysi“ může dopadnout pouze jedním možným způsobem – trapně. Navíc Falkous coby čerstvý padesátník těžko bude předstírat mladickou energii, a tak zapojuje nadhled a humor, a to stále na podkladu ostrých a hutných kytar, drnčivé baskytary a místy zdravě frenetického projevu. Větší důraz je ale logicky kladen na jistou promyšlenost, muzikantskou solidnost a vyzrálost, což se myslím daří skvěle a možná právě v tom slyším cosi jako pattonovského ducha. Co slyším ještě, a to hlavně ve volnějších a snad bych řekl i melodičtějších (sic!) pasážích, tak jednoznačně Shellac, především pak ve skladbě The Competent Horse Thief a potom Not All Steepjacks. Ani to ale není žádné velké překvapení, i zde lze hledat podobné řetězce DNA, a to zcela bez postranních myšlenek na jakoukoliv formu nepůvodnosti. Jde jen o hudební a myšlenkovou spřízněnost a snad není žádné velké překvapení, že docela snesitelný mastering této nahrávky, který jde někde po hraně žiletkového ostří a posluchačského komfortu, má na svědomí právě Bob Weston.

 

Album, byť má v tracklistu třináct položek, plyne svižně a bez zbytečného zdržování – žádná ze skladeb nepřekročí čtyři minuty a nosné motivy jednotlivých písní jsou natolik odlišné a svérázné, že při poslechu nelze ztratit orientaci. Deska nabízí zdravou kombinaci dravosti a energie (Unpopular Parts of a Pig) společně s muzikantskou vyzrálostí a rozvahou, která je samozřejmě přirozenější a do značné míry očekávatelnější vzhledem k věku zúčastněných. Velkým obloukem se skladbám daří vyhnout jak nezdravé snaze o mladistvou rozervanost, tak školometskému přístupu usedlých muzikantů, kterým už před lety vyhasnul vnitřní oheň. mclusky nabízí skvělou a osvěžující porci hlasité kytarové hudby, která rámovaná humorem a nadhledem nabízí přesně to, co člověk od podobné produkce očekává. Ve všech ohledech vynikající comeback!

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 26.7.25 15:13odpovědět

Perfektní. Jedu často, jedu rád.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky