Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když jsme si někdy v průběhu října vyměnili s kapelou Meresiew několik mailů, dopředu jsem psal, že recenze jednak nebude hned tak honem, neb jsme toho ke konci roku měli až nad hlavu, a pak že moje texty patří k těm kritičtějším a že je třeba se na to připravit (případně zavčas vycouvat). Přišla odpověď ve smyslu „v pohodě, jsem velcí kluci, s obojím nemáme problém“. Obojí tedy plním - s lehkým zpožděním a hodnocením, které je takové, jaké je.

Psal jsem nedávno o nové desce Streetmachine něco v tom smyslu, že tahle muzika si hledá cestu mezi hardcorem a (thrash) metalem, což obojí platí i v případě Meresiew, ale uvádím to spíš jen tak pro základní orientaci. Hudba má svým uchopením blíž k takovým Locomotive, na kterých jsem ulítával někdy v šestnácti, kdy vydali desku „Nejsme nic“ a kdy jsem na nich potil triko v jednom mini klubu v takovém malém městě. Je to už dávno, dobra pokročila, jen „Vlastní svět“ se tváří, jako by se nepsal rok 2014 (v době vydání samozřejmě).

Po pravdě by mi takový návrat do minulosti nevadil, kdyby byl slušně složený, zahraný a nahraný. Nic z toho ale v případě Meresiew neplatí, přičemž důraz kladu na to „složený“. Na albu jsem nenašel ani jeden moment, který by byl v dobrém smyslu zajímavý, zapamatovatelný, který by ve mě vzbudil pocit, že s touhle muzikou chci trávit čas delší než nezbytně nutný. Skladbám především chybí jasný směr, linie, která by posluchače vedla a dovedla jej alespoň ke konstatování „je to sice jen obyčejný groovy nářez, ale jakože dobrý“.  Nic takového – neustálé zasekávání a smysluprosté předěly v běhu skladeb bohužel příliš okatě přiznávají skladatelskou impotenci (to není sprosté slovo) a mně jako posluchači nedávají vůbec žádný prostor pro možné sympatie.

Při procházení mých vlastních poznámek z poslechu je „triviální“ nejčastěji se opakující slovo a míří ke všemu - k nástrojům i vokálním stopám a v konečném důsledku i ke zpracování CDčka, ke grafice, textům. Jen na několika místech lze najít cosi jako jasný směr a myšlenku (třeba sedmá „Devět životů“), ale ve srovnání třeba jen s českou scénou (o té zahraniční ani nemluvě) je to prostě málo. Chytit se nelze ani zvuku, který lze považovat ve světle undergroundu za relativně slušný, ale při soudobých možnostech jde pouze a jen o underground (třeba bubny zní vyloženě prázdně), navíc nekompromisně ořezaný.

Na rovinu asi tak - Meresiew hrají lokální standard a nemá smysl si svět lakovat na růžovo nebo hodnotit 70 % ve smyslu „nelíbí, ale nechci nikoho nasr*t“. Přiznávám, že i tato vysloveně podzemní scéna je nutná, že bez ní by to nešlo a že z kapely cítím zapálení pro věc. Jenže nadšení je jen jedna z nutných podmínek a na dobrou desku samo o sobě nestačí. To ostatní bohužel postrádám.