Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Potom, co jsme měli možnost sledovat postupný vývoj italských doomerů Messa skrz jejich tři alba, je letošní novinka The Spin zákonitě velmi očekávanou nahrávkou. V rukou i srdcích Messa doom skutečně žije, dávají mu svůj talent a schopnost jej tvarovat. Natrvalo mi kapela přirostla k srdci na albu Close, kde dala dohromady opravdu významný materiál. Díky různým vlivům velmi rozmanitý a už trvale přesahující žánr, k čemuž kapela rostla album od alba. Na Close svůj vývoj završila hodinovým transcendentálním zážitkem, který je dnes zbytečné následovat a dál rozevírat. Nové album The Spin pojala kapela střízlivěji, zemitěji a rockověji. Probouzení starých rituálů je pryč, do popředí se dostává rocková podstata, příklon k rané gotice a až potom je čas na klasické přesahy. A ty přichází i na nové desce, protože to by ani nebyli Messa, aby se tak nestalo.

The Spin je rockové album, věrné gotickým a doomovým kořenům, ale hlavně bezprostřední materiál s minimem příkras. A je až překvapivé, jak snadné byly první jeho poslechy a přehledné ty další. Ale pozor, Messa sice stáhli magii svého šamanství, ale nikoliv svou chuť se převalovat v různých stylových místnostech. Můžeme se stokrát bavit o tom, jak slevili ze svého významného záběru a dali se cestou obyčejnosti, ale termín obyčejnost není v podání této kapely něčím fádním nebo krátkozrakým. Ano, Messa jsou přízemnější a víc klasický bigbít, ale emoce proudí drážkami The Spin na sto procent. A také dar experimentovat, rozdávat se a dělat svůj doom jiným než běžným zážitkem. Zejména skladby The Dress a Thicker Blood jsou v tomto směru až výmluvné.

To goticko-doomové jádro je pravdivé a může se zdát, že i nepřekvapivé, ale když jsou ty gotické osmdesátky až na omak, asi to jinak ani nejde. Postupně ale deska nabývá na objemu a my znovu poznáváme, jak velkého rozpětí jsou Messa schopní. The Spin je vůči předchozí tvorbě kapely přízemnější, ale ne pritimitivnější. Můžeme jej nazývat svěžím goticko doomovým počinem vyrostlým na klasických základech a odrážející se znovu mnohem dál, než by se mohlo zpočátku zdát. Hudebně i vokálně opět excelentní práce. Sara Bianchin je jedinečná diva, mystická i nespoutaně sdílná. A její doprovod (což je v tomto aspektu až sprosté slovo) se pohybuje ve stále dost prostorných doomových vodách. Od darkwave melancholie, přes zemitý hard rock, až klidně do začaděného klubíku, kde má svůj prostor trubka a vyloženě si to užívá. Jo, tohle vážně není obyčejná osmdesátková gotika pro lybar panenky a jejich zženštilý pánský doprovod. The Spin má daleko větší dosah.

Je ovšem pravdou, že deska se doopravdy odváže až ve své druhé polovině. Ta úvodní část alba je skutečně věrná kořenům gothic doomové temnoty. Messa jsou skoro nazí a ukazují, jak být temný, groovy a líbivě písničkový průvodce. Je možné, že tahle poloha může pár lidí poslat trochu stranou s pocitem zklamání a lacinosti. Tedy potom, co kapela uměla nabídnout v minulosti. Je to ošidné a taky nezdravé. Že je Immolation jen takový cajdák k poslední večerní sklence? No možná že je, ale co když ve skutečnosti nabídne jen další tvář těchto jižanů - pokornou a přítulnou. A zrovna po této skladbě Messa předvedou, nakolik jsou pořád svérázní a odvážní ve svých kompozičních toulkách.

The Spin to v sobě znovu má. Tu neobyčejnou chuť dávat své hudbě nové a překvapivé prvky. Dostát své experimentální pověsti a přitom se až drze krčit tam, odkud už před lety nabrali jiní. Mít pod nohama stejnou startovací čáru a pak vykročit jiným směrem. The Spin se víc drží při zemi, ale stejně je to obsáhlá sbírka sedmi nových skladeb. Ty v sobě nemají magii, která vede k transu, ale kouzlo, které prozradí, jak snadno si s tou přízemností poradit a vymotat se z její úzké uličky. Messa mírně provokují, ale spíš si jen tak pro radost osahají základy, aby po nich vystoupali zas o nějaké to patro výš. I tak je samozřejmě těžké, nebo doslova nemožné dosáhnout takového zážitku, jako u předchozí nahrávky. Ta střízlivost je ale očekávána i u posluchače. A ten, pokud na ni vsadí, nemůže odcházet rozladěný, natož zklamaný.