Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kolem prozatím poslední studiovky Death Magnetic do dnešních dnů proběhlo opravdu hodně diskuzí. Ohlašovaný velký návrat ke kořenům, který měl nadobro rozvířit všechny pochybnosti a učinit radikální přítrž dohadům, zdali je vůbec ještě možné Metallicu považovat za metalovou sebranku, ale ve výsledku zapůsobil spíše jako další spouštěč rozpačitých reakcí. Proč? Důvodů je hned celá řada. Přiznejme si to otevřeně, přátelé. Kvalita materiálu na Death Magnetic dosahuje úrovně prvních pěti alb opravdu jen s velkou dávkou fantazie, celek působí rozvláčně, překombinovaně, spíše jako cvičení na téma ...And Justice For All, než jako uvolněná, nenucená kolekce songů vytvořená partou přátel, jejichž cílem není vcítit se za každou cenu do rozpoložení, které zažívali před dvaceti lety, ale jen a pouze hrát a bavit se tím, co mají rádi, bez ohledu na tlak okolí.
Je mi samozřejmě nad slunce jasné, že kapela podobného formátu nemá za potřebí nechat se ovlivňovat kýmkoliv z vnějšku, což sama myslím jasně ukázala jak ve zmiňovaném post-černoalbovém období, tak v nedávné minulosti velmi odvážnou kolaborací s Lou Reedem, i proto mne výsledná podoba Death Magnetic minimálně zaskočila... 
Vedle zpátečnického přístupu a absence skutečně silných nápadů ale vidím hlavní problém především v naprosto katastrofální zvukové kvalitě nahrávky, která dokonale zabíjí vše, co by jinak mohla, i přes zmíněné výhrady, pozorným posluchačům nabídnout. Vyjádření Larse Ulricha o snaze dosáhnout zvuku, který doslova rozkopává repráky hovoří za vše... úroveň zkreslení je natolik silná, že i netrénované ucho na sebešitóznějších plasťácích od kuličkového počítadla pozná, že zřejmě něco není úplně v pořádku. Death Magnetic se tak stalo odstrašujícím příkladem demonstrujícím, kam až může vést Loudness war, tedy snaha o dosažení co nejvyšší hlasitosti, efektu na první poslech a totální zprznění jinak kvalitní hudby.

Jelikož se Death Magnetic dostalo alespoň částečné rehabilitace v podobě verze pro hru Guitar Hero III, která na tom byla zvukově o mnoho lépe, ve skrytu duše jsem doufal, že pánové své zbytky z nahrávacích sessions nazvané Beyond Magnetic odprezentují v o mnoho přijatelnější a uchu lahodnější formě... leč realita jest taková, že čtyřskladbové EP trpí naprosto identickými neduhy, jako jeho tatínek. Basa Roberta Trujilla neexistuje, kopáky Larse Ulricha zní jako mlácení klackem do žíněnky a kytary místo toho, aby příjemně ostře řezaly, pouze chrčí a tříští se, jako když popeláři převrhnou kontejner se skleněným odpadem. Poslouchat něco podobného nahlas? Zapomeňte! Leda byste stáli o nenávratné poškození sluchového aparátu. Jedním slovem průser. 
Co se týče kvality jednotlivých kompozic, ani po několikátém pokusu o domyšlení chybějících informací, marnou snahu o korekci výšek, basů a výměnu poslechových zařízení neshledávám žádnou ze skladeb nijak zvlášť zajímavou. Oproti Death Magnetic ale přeci jen vidím určitou odlišnost v poměru ingrediencí metallicovského thrashingu období kolem Justice a rockovějšího přístupu černého alba, jež zde vyznívá mírně ve prospěch druhého zmíněného, avšak snaha o rádoby nečekané přechody šperkované nudnými vyhrávkami Kirka Hammetta vše jen dusí a brzdí. Stejně tak jakýsi pokus o zpěv servírovaný Jamesem Hetfieldem výsledný dojem zrovna dvakrát nevylepší. Pokud bych měl ale přeci jen vyzdvihnout jeden silnější moment, po velmi dlouhém rozjímání a přivření obou očí volím úvodní Hate Train, která by po redukci přehnaně dlouhé sedmiminutové stopáže snesla i o něco přísnější měřítka. Toť vše. Je mi líto, ale kde nic není... však to znáte.