Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Miira - Wellness

MiiraWellness

Jirka D.15.7.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od Philippa Dittmara
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Netradičně uchopený post-rock v podání kytary, bicích a velké míry hudební imaginace.

Německá kapela Miira je v podstatě jenom duo, což prakticky znamená jednoho bubeníka a jednoho kytaristu, kteří spolu hlučí instrumentální post-rock. Jak dlouho spolu tvoří, se mi dohledat nepodařilo, ale jejich první nahrávky v podobě krátkých EP kazet spadají do let 2015 a 2016 a jejich první dlouhohrající deska Sport je datovaná rokem 2018. V té době si všechno vydávali vlastním nákladem a teprve až jejich novinka, druhá řadovka Wellness, vychází na regulérní značce, byť na malém lokálním vydavatelství 12Pylons Records. Pokud byste snad pojali záměr naposlouchat si starší věci, můžete na dobře zásobeném bandcampu.

 

Miira bandAktuální deska obsahuje čtyři nijak nepojmenované skladby rozhozené po dvojicích na dvě vinylové strany, z čehož tak nějak vyplývá její celková délka krátce přesahující 40 minut. Vlastní hudební obsah není zcela triviální už jen z toho titulu, že jedna kytara a bicí nedokážou dát dohromady tolik legrace jako klasický rockový ansámbl nástrojů, a jednak i proto, že tihle dva týpci to triviálně dělat nechtějí. Zcela obecně bych řekl, že jejich muzika nese známky přemýšlivosti, je hodně nejednoznačná, vyvléká se z klasických žánrových šablon nejen stavbou skladeb, ale i seskládáním aranží doplněných o řadu ruchů a zvuků, bez kterých se řada jejich kolegů snadno obejde. Což je její velká výhoda, ale stejně tak i výzva pro posluchače, jehož cesta dovnitř nahrávky nemusí být vůbec snadná.

 

Samotný post-rockový základ z mého pohledu nese jasné známky rukopisu Mono a můžeme chvíli debatovat nad tím, jestli to je anebo není dobře. Zvlášť druhá skladba ať už kytarovými efekty nebo dravostí úderů bicích připomene japonské průkopníky docela silně, ale nijak moc mi to nevadí ... spíš naopak. Především razance hry na bicí totiž prozrazuje jednoznačné pozitivum desky, kterým je poměrně přirozený, i když naturálně syrový zvuk. Nemusí se líbit každému, ale jeho autenticita je z mého pohledu předností, kterou dokážu vždy ocenit a která by u vnímavého posluchače měla dopadat na úrodnou půdu. Samozřejmě to není Steve Albini tak jako u Mono, ale bavíme se tu o více méně lokální německé kapele...

 

Z hlediska přístupnosti a posluchačské přívětivosti budou Miira patřit k těm složitějším, a to především díky jejich ne zcela tradičnímu pojetí kompozice a až experimentální práci se zvuky. Deska obsahuje řadu poměrně dlouhých, místy až ambientně-hlukových pasáží, které se jen velmi neochotně rozvíjejí v cosi jako post-rockovou skladbu (typicky dlouhý úvod čtvrté kompozice). Z pozice posluchače je místy vyžadována až svatá trpělivost, kterou lze z mé zkušenosti ukojit jen poslechem na sluchátka, který asi jako jediný dokáže opravdu detailně rozklíčovat všechny jejich zvukové plochy a vyvolat v posluchači nějaký zájem a přiměřenou emoční odezvu. V ten moment samozřejmě vyplují na povrch kvality alba představované hlavně mírou propracovanosti na první dojem jednotvárných ploch, ale cesta k tomuto závěru nemusí být jednoduchá a hlavně nebude pro každého. Vyplatí se nespěchat.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky