Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
MindThorN - Black Shine Of The Gloom

MindThorNBlack Shine Of The Gloom

Bhut15.8.2014
Zdroj: mp3, promo od kapely
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: MindThorN pro mne v tuto chvíli znamená silnou kapelu s velkými cíly a slibným vývojem. Jejich hudba má co povědět a je výtečně zpracovaná.

Do redakčního mailu přistála informace o tom, že nová kapela MindthorN se rozhodla na sebe upozornit pomocí nahrávky Black Shine Of The Gloom. Deska vyšla pouze elektronicky a k fyzickému zpracování dosud nedošlo. Tento krok "zastavení se těsně před cílem" mi přijde poněkud zvláštní, nicméně jsem aspoň doufal, že hudba nebude znenadání uskakovat a poskytne mi přinejmenším podobný zážitek, jaký znám z jejich živých vystoupení. Na oficiálním bandzone kapely je možnost celého poslechu desky, případně tam visí odkaz ke stažení. Nic nebrání tomu si o materiálu utvořit vlastní obrázek.


První a podotýkám že citelný nedostatek je v již zmíněném vydání, které ... není. Chápu, že mladá kapela nemusí hned vydávat nabušenou die-hard-fans edici, ale obyčejné CD v jewel case by svou úlohu taky splnilo. V tomto bodě je mi nahrávky líto, protože své ambice hudba bez debat má a hmotné zpracování by bylo přeci jen o řád důstojnější. Čemu stejně tak nerozumím a prakticky vůbec mne neoslovuje, je motiv obalu. Zde jde logicky o věc vkusu, ale logo psané klasickým fontem (tuším, že jde o Pergamen) mi o nápaditosti tvůrce mnoho neprozradí.

 

Muzika je protkaná množstvím stylů, které se kombinují, střídají a především udržují posluchače ve střehu, přičemž zákeřně využívají momentu překvapení. Lze hovořit o velice pestré škále nápadů a motivů, nelze však mluvit o přebíjení a přejídání. Každý moment má jasně danou roli a i přes určitou sterilitu nahrávky je z ní patrné, že zbytečně příběh nekomplikuje. Deska dýchá éterickým životem a nahlodává emoce, ať už ze sebe chrlí divokou sypačku nebo procítěnou, až jazzovou pasáž. Řemeslnost protagonistům jednoznačně nechybí a důraz na detail je obrovský. Stejně tak jsem rád, že existuje kapela, která pochopila, že basovka nemusí nutně kopírovat kytarovou linku. Bicí nástroje jsou drženy na uzdě a ve chvílích k tomu vybízejících se otěže notně povolí. Změny nálad, množství melodií, nepodbízivé a nepředvídatelné pasáže a nejen to jsou atributy, kterými album disponuje.


Vyposlouchanějším jedincům jistě neunikne citelná inspirace, ale naštěstí pro kapelu se nejedná jen o jeden vzor, nýbrž hned několik vzájemně zdánlivě neslučitelných. Třeba Tool a Slipknot. U posledně jmenované bych však podotkl, že jde o období prvních třech alb. Když v naší zemi dokáže vyhrát soutěž kapela s čistě plagiátorskou tvorbou, proč by nemohla být zajímavá i ta, která svůj repertoár kroutí kolem svých idolů sice okatě, ale s citem? MindThorN pro mne v tuto chvíli znamená silnou kapelu s velkými cíly a slibným vývojem. Jejich hudba má co povědět a je výtečně zpracovaná. Nic se netluče, nic se nepřeskakuje. Jen škoda toho vydání, takováhle nahrávka by si zasloužila poctivý nosič.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Spawn / 15.8.14 10:22odpovědět

Souhlasím s recenzí, jen mi tam trochu chybí rychlejší sypačky, jinak klobouk dolů za nápady a brutal řev.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky