Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Filth Pig je hnusně se vlekoucí tmavá hmota jako protipól nekompromisnímu předchůdci Psalm 69. Až po letech, když ustoupily všechny předsudky a opadla zklamání, naplno doceněná a dechberoucí industriální laskomina. Válec, masívní a pomalý, těžkotonážní. V době vydání jsem ale Filth Pig opravdu příliš nechápal, nemohl polknout jak tahle deska zní. Jak je jiná. A nebyl jsem zdaleka sám, ostatně jak svými slovy potvrdil i strýček Al - "všichni tu desku nenáviděli, všichni chtěli další Psalm 69". Jo, to je pravda, chtěli...

Kam se poděla agresivita a hlavně rychlost Ministry (tehdy často titulované) nejtvrdší kapely světa? Kde je ta zběsilost a výraznost každého songu? Místo toho jsme svědky hutné, pomalé a těžké práce, která je daleko přehlednější, méně prohnaná efekty a svým způsobem písničkovější. Méně střelená a ještě méně vtipná. Dvojice Jourgensen - Barker tentokrát vsadila na opačnou kartu. Proč taky nahrávat Psalm 69 volume 2? Proč to nezkusit úplně jinak, když doteď kapela jen zrychlovala a její projev se brutalizoval až do jakéhosi počítačově upraveného trashcore bordelu. Filth Pig je pomalá průmyslová špína. Kal, co stojí v nádrži a smrdí na kilometry daleko. Nebo, když už, tak pomalu tekoucí roztavená hmota (Lava), která svírá svou tvrdost a nekompromisnost právě v tom, jak robusně se dme a umí drtit. Sonická hypnóza bucharem.

Byl to šok, v prvních týdnech asi i velké zklamání a vše vyléčil až čas. Od první recenze s mizerným hodnocením (tuším tenkrát Rock & Pop), přes nekonečné poslechy (protože zas tak nových věcí po ruce nebylo), po dnešní uznání, vlastně poklonu. Z Filth Pig se postupem doby vyprofilovala velká a mocná deska. Rezavý kolos, surový i hravý. Nemocný i vstřícný. Namlsaní fans album ale tehdy zavrhli a to zaznamenalo vzhledem k předchůdcům propad v prodejnosti. Vlastně docela průser, a to i přes to, že singly bylo tehdy slyšet i vidět (co si tak pamatuji, nebyl tehdy problém strčit klip Lay Lady Lay ani do Dobrého rána...). Chtělo to jen kopnout všechny předsudky do oněch míst a přistoupit na hru, kterou Filth Pig rozehrálo. Na jeho tvrdošíjnou náturu. Vykašlat se na miliony samplů a hledět si jak se řadí průmyslová dvojka. A taky vnímat, jak Ministry zůstávají odporní, proti proudu a rebelští. Vždyť Filth Pig, to je přece hlavně Al Jourgensen...

Album otevírá krátká zasekávačka Reload, ke které mám pořád stejný vztah. Neberu ji vážně, protože nevěřím, že takto po Psalm 69 skutečně Ministry zní. Pomalu, obyčejně, s ničím šokujícím navíc. Volně přeloženo do současnosti, za Reload je víc mnohem lepších songů, tak proč se zdržovat úvodem. Například hned následující titulní kolos Filth Pig. Miluji tu ultrabrutální těžkou basu. Pak se i strýc Al rozeřve stylem postvíkendového flámu, až jedovatě plive a finále patří jeho harmonice. Tehdy v podobné hudbě vlastně nedovolenému nástroji. Jen důkaz, že Ministry si do toho kecat vážně nenechají. Pedál na podlaze se konat nebude, každý další riff je stejně vlezle nehybný jako ten před ním. Chvíli to vypadá, že se možná i zastaví. A dál? Dál v té provokaci neslevíme, je tu ubíjející stereotyp Lava. Jourgensen prohnaný mašinkami káže do líně tekoucí hmoty, která přesně vystihuje svůj název. Jen málo výstřední zábavy, pouhé záchvěvy. Vše je podřízeno strojové monstróznosti, její hustotě. Když ne nejlepší song z desky, určitě v mnohém vzorně reprezentativní. Tíživě neúprosný. Pak temný stisk alba přece jen mírně povolí. Crumbs a Useless jsou o něco rozvernější kytarovky na tuhém základu. A pokud jde o ty rychlejší věci na desce, je už jasné, že ta se prostě nerozjede. Neohrabaně se šine, chvíli přesně dle programu, aby po chvilce chytla trochu motáka, protože není zrovna střízlivá. Vysmívá se našim tolik přesným odhadům, má nás na háku. Je to špinavá svině.

Následuje jednoduchý ale úžasný riff co nejde dostat z hlavy, aneb zpětné přivrzení v podobě Dead Guy. Další z mých oblíbených songů, vlastně za celou éru Ministry. Zase ta hrubozrnná basa, přikrčený skřet Alien za mikrofonem a větší porce gradace a celkově groovy rytmus. Game Show je nejdelší skladba z desky a ukazuje snad všechny aspekty Filth Pig. Je neúprosně strojová, stejně jako dramatická a vyzývavě chytlavá. Výpravně zvrácená. Mému vkusu je ale blíže The Fall, kterou vnímám jako hodně temné, velké atmosférické torzo. Hutná mašinérie, znovu to úplně vyhaslé tempo, navíc vyhaslá energie, chuť žít. Jenom hlavou prorostlé pochyby a hustá síť zvuků, ze kterých nás na konci hravě vyvede piano. Protiklady se přitahují, to přece vždycky platilo. Tady už se mi vrací úsměv, Ministry ukazují, že nás mají v hrsti. Překvapením je jistě zpracování Dylanovy Lay Lady Lay, ale způsob jakým tak Ministry činí nezůstává nic dlužen charakteru alba. Ano, kdysi to byla hezká písnička. Duo Jourgensen, Barker z ní vycucalo co se dalo, ale na druhou stranu... Vzhledem k tomu co kapela na albu nabízí, zní tahle skladba velmi přijatelně, mainstreamově. Vlastně mile. Takže je z ní zase hezká písnička... Až na konci zjistíme, že to co by se mohlo skrývat za rozbitou kopírkou je docela svižná skladba na závěr, Brick Windows. Trochu zpomaleného punku na konec desky? Asi tak, ale stejně jako v úvodu, už bez většího zásahu.

Na obalu alba je slušně oblečený mladík držící americkou vlajku, na jehož hlavu je kydnuto syrové maso a z něj stékající krev. Na odznaku na hrudi je nápis „neobviňujte mě“. Tak jo, nebudeme. V rámci Filth Pig si pořád myslím, že Ministry s námi pěkně vyběhli a ukázali, že jim nikdo nebude diktovat jak znít a kudy se ubírat. Vždyť to jde klidně úplně opačně. Dnešním úhlem pohledu je i rok 1996 u Ministry přelomový, kultovní.