Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Příjemně známá a přehledná je tahle mlátička, která své věrné nohsledy nevystraší nepříjemnou změnou, ale naopak jim poskytuje zaslouženou oporu. I nepříliš zkušený hudební prospektor ví, že nové horizonty je nutné hledat v jiných vodách a tak to má být. Mám rád nové a neokoukané věci, stejně tak si ale cením stabilních a konzervativních hodnot. Album Rituals Of Power představuje jednu z nich.

Misery Index na své nové desce pokračují v přikládání pod kotel mašiny, která už funí úctyhodných 18 let. Do jejich raných let se nevracím, jakýs takýs přehled mám poslední desetiletí a považuji je za důležitou stálici amerického death metalu. A ani letos se na mém uznání nic nemění. Našlapaný stroj neslevil nic ze své vysokootáčkové roboty a nekonečný tlukot kopáků stravuje neustálý přísun vysokooktanového guláše. V rychlosti je síla, kdo uteče, vyhraje a tak dále, v Rituals se mluví jen v neskutečně rychlém myšlenkovém algoritmu. Parádní výkon předvádí kytarové duo Darin/Mark. Jistě, takhle se dá rozplývat u nespočetných nahrávek a stovky deathmetalových kapel dokáží podobné psí kusy. V mém případě nicméně na pomyslné špici sedí vedle několika dalších právě Misery Index a platí za tvrdou měnu. V jejich hře se dá totiž najít vše. Od sporadických sól, která se místo atmosféry soustředí spíš na vyosení zaběhnutých pořádků a nakopnutí pozornosti, po nenasytně hoblované, rytmické party, které mě monotónně zabíjejí do země hlavou napřed.

Atmosféra není hlavním artiklem této kapely, přesto není možné nevnímat temnou energii, která z nahrávky vyzařuje. Texty šířící poselství beznadějných vyhlídek a brutální reality jdou ruku v ruce s hlubokým tokem hudební struktury. Nervozitu u mě vyvolávají kolísavé tóny, naopak jistotu cítím z bubenického pozadí, které svědomitě drtí prostor i čas před sebou. Lehký kytarový motiv, který z této hromady sutě občas vyraší, je čirá radost. Silným prvkem je rovněž zpěv, který často přechází do sborového povykování a který neplácá do větru jen nějaké slaboduché fráze. Jako kazatel pod parou chrlí jedno proroctví za druhým a jednomu je z toho ouzko.

Misery Index po letech praxe ví, že přiměřená stopáž je skoro stejně důležitá jako obsah alba. Nedivme se tedy rozumnému času 36 minut, které jsou tak akorát na výplach dutin bez toho, že by se jedinec už neprobral. Masakr končí tak akorát před úplným skonem a umím si představit, že si jízdu zopáknu.  Všeho je přiměřeně, i ty sviňsky rychlé pasáže občas ztratí dech a dovolí pomalu načerpat hutné galony nového paliva. V tomhle rozpoložení bych jen těžko něco vypíchnul nad ostatní, skladby drží basu a hezky v zákrytu za sebou ukazují jasný profil. Překvapení nulové, avšak je to spousta známého a dobře zpracovaného materiálu.