Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Misery Index - Traitors

Misery IndexTraitors

Sorgh27.10.2012
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Tahle deska přináší to lepší ze světa deathu. Můžeme se spolehnout na osvědčené prvky, pro které podobné dobroty vyhledáváme, ale navíc zde můžeme zachytit přidanou hodnotu, něco jako atmosféru. To není příliš obvyklé.

Surovce Misery Index z amerického Baltimoru jistě není nutno obšírně představovat. Drtiči, komunální kverulanti a popeláři, se nedlouho po svém zrození v roce 2001 zapsali do povědomí brutality lačných důchodců bravurním ovládnutím stylu, který už snad v současném pohnutě dekadentním období nejde rozvíjet nikam dál. Nutno tak jen udržovat stanovenou laťku kvality a uchovávat odkaz prehistorických oblud pro nás a naše ubohé ratolesti. Americká větev deathmetalu si to právem zaslouží.

 

Jejich mise, která započala před osmi lety, stihla přinést chtivým fanouškům už celkem 13 produktů, ovšem jenom tři z toho jsou platnými a plnokrevnými řadovkami. Zbytek tvoří tolik oblíbená splitka (osobně moc nechápu tuhle libůstku), zepár EPíček, kompilačka a DVD. Jak vidno, chlapci jsou hraví a kamarádští, s přáteli se rádi podělí o prostor na kotoučku a tak se co chvíli na trhu objeví nějaký ten penězožrout. Deska, o které teď bude řeč, je tedy teprve třetí přišpendlenou obětí na nástěnce s nadpisem Wanted.

 

Misery Index se již na počátku tažení upsali tomu tvrdšímu, domácímu pojetí škatulky zvané death. Přesto jsou na aktuálním albu Traitors trošku někde jinde, než třeba legendy typu Cannibal Corpse nebo Morbid Angel. Možná je to polohou a vzdáleností, která odděluje Floridu od Marylandu, těžko říct, nejsem geolog ani vykladač karet. Ale brutální deathmetal tak, jak ho známe z jižní bašty je v tomto případě obohacen o jeden nenápadný, přesto podstatný prvek. Těžko mluvit v souvislosti s těmito brutalisty o nějaké atmosféře či emosložce. Přesto při opakovaném poslechu zde cítím náladu, která je jejich zasloužilých kumpánům na hony vzdálená. Je to jen slabá esence, závan dřívější touhy senilního starce, jenž si listuje vnukovým Hustlerem.

 

Emotivní složka hudebního obsahu je silně nadprahová, stěží rozlišitelná, posluchače možná jen něco trkne a donutí podumat o tom, co právě slyšel. V tom vidím velikou síla alba, protože sklouznout k laciným popěvkům není nijak těžké. To, čeho zde Misery Index dosáhli, považuji za pádný argument jejich kumštu. Ostatní veškerou hudbu přirovnejme třeba k Dying Fetus, v nichž polovina kvarteta současně úřaduje. Pozdvihl bych snad bicmena, jehož práce fošně vévodí, je k neutahání a svou hradbu škopků kočíruje přesnou rukou mistra kováře. Vskutku, trefil se paličkou na můj bubínek. Občasné kytarové smýšlení lze přirovnat k onaniím skandinávkých spolků, kteří melodickému směru jasně dominují. Mnohdy jen počtem projektů, které se v tomto saku realizují, ale nic ve zlém.

 

Album Traitors nám servíruje 11 horečnatých snů nacpaných od začátku do konce kritickým pohledem na svět. Pokud je libo troška frustrace ve spojení s kvalitním a tvrdým metalem, ať slouží. Deska působí jako příjemné osvěžení ve stereotypním hluku velké části kapel. .


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky