Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od alba Zeta Reticuli, což se psal rok 2016, o muzice francouzské kapely Monolithe píšeme pravidelně a nutno dodat, že nás zásobují vydatně. Od roku 2001 stihla tahle formace vydat deset řadových desek, které rozhodně nevynikají tím, že by byly nějak krátké, a být jejich fanouškem si žádá ukrajovat značnou porci času ostatním. Navíc, a to jim budiž ke cti, když se zaposloucháte do jejich tvorby, zjistíte, že jejich doom metal doznává v čase slušných proměn a album od alba dostanete k poslechu vždycky něco jiného. Nebo řekněme to jinak – základ bude vždycky tentýž nebo skoro tentýž, ale použité koření a výsledný dojem se budou proměňovat. S čímž samozřejmě souvisí i to, že ne všem je všechno a vždycky pochuti a není na tom nic špatného – každý máme rádi to svoje.

V tomto ohledu nemůžu nedoporučit poslechnout si něco z jejich starší tvorby; klidně to vemte od zmíněného Zeta Reticuli dopředu, až po dva roky starý, výtečný Kosmodrom, čímž strávíte příjemné celé dopoledne, nebo odpoledne, nebo večer … no prostě podstatnou část dne. Téměř hodinku strávíte i s novou deskou Black Hole District, jejíž obsah je pastva pro matematiky a milovníky čísel, protože obsahuje pět skladeb s délkou rovných deset minut každá, pět meziher s délkou přesnou minutu každá, a tedy v úhrnu přesně 55.00. A přitom taková blbost, že jo…

Co je ovšem na rozdíl od čísel podstatné, je opět lehce odlišný projev kapely, který ztratil něco z toho minulého (třeba za mě rafinované klávesové nástroje a elektroniku obecně) a naopak s něčím novým přichází, což je na první dobrou čistý zpěv hostujícího Frédérica Gervais (Orakle a další). Taktéž výrazně melodičtější projev, celkově zpěvnější a euforičtější feeling, který už je trochu na štíru s žánrovým řazením k funeral doomu, a spíš evokuje současnou americkou doomovou školu, řekněme takové Pallbearer. Ale než se k nim dostaneme, je třeba zmínit, že evropské žánrové kořeny jsou stále velmi silné a třeba ve skladbě Sentience Amidst the Lights (a rozhodně nejen tam, dejte si třeba začátek On the Run to Nowhere) je opravdu hodně moc znát vliv My Dying Bride. Skoro si říkám, jestli už to není moc. Místy jakoby bych zaslechl drobet Saturnus a hodně Shape of Despair … no prostě ta melodika je tam silná. Asi si nebudeme nalhávat, že Monolithe jsou nějací žánrotvůrci a že pokud se nevrhnou do nějakých kosmických témat mimo běžná žánrová klišé, mnoho podnětných myšlenek neprobudí.

Což mi v jejich případě dvakrát nevadí, protože to ani neočekávám a jejich dobře podaný, žánrový standard mi v mnohém stačí. V kontextu současného alba bych rozhodně vypíchl jeho snadnou poslechovost, a to navzdory doomovému žánru. Zjednodušení celkového konceptu desky, důraz na melodické motivy a velmi solidní střídání vokálních poloh, které by jinak snadno mohlo sklouznout do anachronismu a nechtěné parodie, ve výsledku dává velmi přístupný a takový vděčný posluchačský zážitek. Není v tom potřeba hledat žádné komplikace, protože tam nejsou, a má-li tahle ve své podstatě vstřícná doom-metalová deska někomu otevřít dveře k dalšímu hledání v rámci žánru, pak si myslím, že svou roli rozhodně má. A že ji plní velmi dobře.