Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Monolithe - Okta Khora

MonolitheOkta Khora

Sorgh17.2.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Po malém klopýtnutí, které se u mě nesetkalo s pochopením, přicházejí Monolithe s nadčasovou deskou, která představuje ohňostroj sentimentu a povadlé krásy.

Francoužští Monolithe jsou pro mě jednou z nejzajímavějších doomových kapel současnosti. S trudnomyslností to nepřehánějí a dokáží i ve zmaru najít mnoho pozitivního. Na sklonku minulého roku přišli s osmým řadovým albem, které je silným plácnutím do stojatých vod skepse, v což jsem tiše doufal. Posledně to totiž nebylo úplně ono. Funerální zaměření a zpomalení soukolí na Nebula Septem mi nesedlo a s lítostí jsem tak album odložil do regálu s deskami pro velmi sporadický poslech. Možná těch zklamaných bylo víc a reakce se donesli i ke kapele samotné, protože aktuální nahrávka se vrací do světa živých s progresivním pojetím doomu.


Okta Khora začíná hezky pozvolna, rozehřívá se jako studená kamna s atmosférou lehkou coby kouř. Intro jako tichá, ale široko daleko slyšitelná polnice svolává ovečky ke žlabu, kde najdou spoustu nových dobrot. Těch nám kapela i s intrem nachystala rovných osm. Tolik se jich nachází na klasickém CD. Ovšem v digitální podobě si zarytí uctívači kvalitního zvuku mohou přehrát všechny skladby v plné dynamice a tak rozevřít zvukový repertoár kapely dokořán. Věřím, že tento fakt bude přivítán s velkou radostí a uznáním.

 

 

Album je napěchováno nádhernými melodiemi, ze kterých víc než depresivní chmury sálá příjemná melancholie prosluněného podzimního dne. Občas přejde mráček a sprchne, pod dveřmi zaduje poryv studeného větru, ale zase se vyčasí a ptáci se vrátí do krmítek. Posluchač musí opět žasnout nad tím, jak Monolithe plně vytěžují své tři kytaristy, na kterých stojí markantní podíl na výsledném dojmu. To, jak se vzájemně doplňují, nebo se každý nezávisle věnuje svému úkolu, je až chorobně dokonalé. Nejen vedoucí melodika, ale i masívní rytmická práce si zasluhuje řád zlaté struny. Podepřeny výraznou basovou linkou, která sebevědomě vystupuje ze zvukové masy, dostávají se skladby blízko duševnímu vyvrcholení.


Ani tentokrát nejde pominout silný a magický vliv kláves a samplů. Jestliže kytary jsou třemi nosnými sloupy panteonu, tak tyhle nástroje tvoří umělecké štuky na jejich hlavicích. Bez nich by to celé nemělo očekávanou auru vznešeného sentimentu. Zvuková masa se stává majestátním pohořím, v jehož stínu se náhle krčíme plni bázně a přemítáme, u které církve berou aniž by vyžadovali výpis z rejstříku trestů. Dojem je silný, navíc nezůstává jen u jednoho rejstříku imitujícího sbory. Slyšet je efekt saxofonu a až pohled do sestavy mě ujistil, že nejde o najatého hráče. Jak se dokáže rozjede čtvrtá skladba IgniteTheHeavens (part 1) a následně i part 2, to je prostě paráda přesahující omezené schopnosti mého vyjádření. Z husté základní matérie vyrůstají progresivní tykadla neposedných rarachů a ukazují na bohaté zdroje tvorby. Žánrové rozpětí kapely je širší než bývá zvykem, ale na první poslech to nemusí být tolik vidět a slyšet. Celek totiž působí velmi celistvě, příjemně a zpočátku vám mohou drobné perly propadnout mezi prsty.

 

Okta Khora je určitě jedno z nejvýraznějších alb loňského roku. Bohužel jsem se do něj prokousal pozdě, a tak v mé osobní statistice nefiguruje. Ale to není důležité. Tuhle škebli můžete otevřít kdykoliv a ona vás ohromí leskem měňavé kuličky uvnitř. Stojí za to. Takže návrat ke stupňům vítězů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky