Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Monolithe - Okta Khora

MonolitheOkta Khora

Sorgh17.2.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Po malém klopýtnutí, které se u mě nesetkalo s pochopením, přicházejí Monolithe s nadčasovou deskou, která představuje ohňostroj sentimentu a povadlé krásy.

Francoužští Monolithe jsou pro mě jednou z nejzajímavějších doomových kapel současnosti. S trudnomyslností to nepřehánějí a dokáží i ve zmaru najít mnoho pozitivního. Na sklonku minulého roku přišli s osmým řadovým albem, které je silným plácnutím do stojatých vod skepse, v což jsem tiše doufal. Posledně to totiž nebylo úplně ono. Funerální zaměření a zpomalení soukolí na Nebula Septem mi nesedlo a s lítostí jsem tak album odložil do regálu s deskami pro velmi sporadický poslech. Možná těch zklamaných bylo víc a reakce se donesli i ke kapele samotné, protože aktuální nahrávka se vrací do světa živých s progresivním pojetím doomu.


Okta Khora začíná hezky pozvolna, rozehřívá se jako studená kamna s atmosférou lehkou coby kouř. Intro jako tichá, ale široko daleko slyšitelná polnice svolává ovečky ke žlabu, kde najdou spoustu nových dobrot. Těch nám kapela i s intrem nachystala rovných osm. Tolik se jich nachází na klasickém CD. Ovšem v digitální podobě si zarytí uctívači kvalitního zvuku mohou přehrát všechny skladby v plné dynamice a tak rozevřít zvukový repertoár kapely dokořán. Věřím, že tento fakt bude přivítán s velkou radostí a uznáním.

 

 

Album je napěchováno nádhernými melodiemi, ze kterých víc než depresivní chmury sálá příjemná melancholie prosluněného podzimního dne. Občas přejde mráček a sprchne, pod dveřmi zaduje poryv studeného větru, ale zase se vyčasí a ptáci se vrátí do krmítek. Posluchač musí opět žasnout nad tím, jak Monolithe plně vytěžují své tři kytaristy, na kterých stojí markantní podíl na výsledném dojmu. To, jak se vzájemně doplňují, nebo se každý nezávisle věnuje svému úkolu, je až chorobně dokonalé. Nejen vedoucí melodika, ale i masívní rytmická práce si zasluhuje řád zlaté struny. Podepřeny výraznou basovou linkou, která sebevědomě vystupuje ze zvukové masy, dostávají se skladby blízko duševnímu vyvrcholení.


Ani tentokrát nejde pominout silný a magický vliv kláves a samplů. Jestliže kytary jsou třemi nosnými sloupy panteonu, tak tyhle nástroje tvoří umělecké štuky na jejich hlavicích. Bez nich by to celé nemělo očekávanou auru vznešeného sentimentu. Zvuková masa se stává majestátním pohořím, v jehož stínu se náhle krčíme plni bázně a přemítáme, u které církve berou aniž by vyžadovali výpis z rejstříku trestů. Dojem je silný, navíc nezůstává jen u jednoho rejstříku imitujícího sbory. Slyšet je efekt saxofonu a až pohled do sestavy mě ujistil, že nejde o najatého hráče. Jak se dokáže rozjede čtvrtá skladba IgniteTheHeavens (part 1) a následně i part 2, to je prostě paráda přesahující omezené schopnosti mého vyjádření. Z husté základní matérie vyrůstají progresivní tykadla neposedných rarachů a ukazují na bohaté zdroje tvorby. Žánrové rozpětí kapely je širší než bývá zvykem, ale na první poslech to nemusí být tolik vidět a slyšet. Celek totiž působí velmi celistvě, příjemně a zpočátku vám mohou drobné perly propadnout mezi prsty.

 

Okta Khora je určitě jedno z nejvýraznějších alb loňského roku. Bohužel jsem se do něj prokousal pozdě, a tak v mé osobní statistice nefiguruje. Ale to není důležité. Tuhle škebli můžete otevřít kdykoliv a ona vás ohromí leskem měňavé kuličky uvnitř. Stojí za to. Takže návrat ke stupňům vítězů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky