Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Monolord - No Comfort

MonolordNo Comfort

Jirka D.20.1.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Deska No Comfort klame názvem a naopak představuje nejpřístupnější a nejposlechovější album v krátké historii kapely.

Diskografie švédské kapely Monolord není zase tak rozsáhlá, aby se v ní ten, kdo má chuť a zájem, za týden nerozkoukal a neudělal si docela jasný názor, kam se tahle mašina posouvá. Doposud stabilní sestava fungující ve složení typického power tria má aktuálně na svědomí čtyři dlouhohrající desky a je poměrně osvěžující zážitek pustit si je všechny za sebou (pokud takovou zátěž unesete). Jen pro pořádek dodávám, že s aktuálním albem se kapela posunula k Relapse Records a že pojmenovat ho No Comfort je tak trochu podraz, protože je to jejich naprosto nejsnazší a posluchačsky nejpřívětivější nahrávka.

 

Monolord najdete na internetech řazené jako stoner / doomovou kapelu, přičemž bych k tomu dodal to, že první dvě desky byly řádně vymáchané v sludge metalu, hodně těžké a těžkotonážní, a minimálně kvůli albu Vænir (2015) se nedivím, že na tuhle jejich fázi existence mnozí přísahají. Jejich dřevní a nekompromisní zvuk podpořený nahallovaným vokálem dokázal navodit hypnotické stavy mysli podobně dobře, jako u jim podobných a přiznejme si i známějších kapel typu Sleep nebo Electric Wizard. A snad nemá valný smysl připomínat to, že všechna tahle sranda vyrůstá z odkazu praotců Black Sabbath.

 

Monolord band

 

Jenže na desce Rust (2017) se kapela začala proměňovat, řekl bych i zpřístupňovat, částečně upustila od nekompromisního zvuku a zařadila do něj melodie (a konkrétně na této desce i hostující nástroje typu kláves a houslí). A taky začala zpívat. Není divu, že tenhle posun někteří příznivci dřevních kapelních tradic úplně nepobrali, navíc když ne všechno, co se na desce Rust objevilo, sneslo skutečně přísná měřítka. Na druhou stranu to byl jasný signál, že kapela nechce zamrznout a hrát pořád to své jisté, a že si chce do své muziky vpustit trochu svěžího, byť stále dost bahenního větru. No a deska nová tenhle koncept rozvíjí už úplně naplno.

 

Pokud bych měl tuhle proměnu přiblížit na kapelách, které hrají něco podobného, tak z výše uvedené dvojice bych aktuálně přešel k Pallbearer a možná (s rezervou) na půl plynu zahraným Yob (skladba Larvae). Deska No Comfort je z diskografie Monolord určitě nejvíc melodická, nejvíc zpěvná a v tomto ohledu dominantní úloha zboostrované kytary ustoupila, byť je stále velmi silná. Namísto monotónních repetic se do popředí derou pasáže, které si budete zpívat při snídani a pokud někde při skládání byly ambice dostal muziku Monolord k lidem, tak tenhle koncept zadanou úlohu rozhodně plní (nota bene s Relapse Records v zádech). Je vůbec zajímavé pustit si aktuální album a srovnat jej s prvotinou Empress Rising (2014) - ano, tak velký je to skok!

 

 

Tím samozřejmě netvrdím, že by Monolord rezignovali na repetitivní postupy a hned první skladba je z těch, které dokážou skoro deset minut vařit z jednoho motivu (s výjimkou chorobně výborného sóla v závěru) a přitom neztratit tvář. Zmiňme věhlasné Earth a věnujme jim malou vzpomínku. Nicméně hned druhá věc The Last Leaf je zástupce nového zvuku, skladba melodická, plná posluchačsky vstřícných momentů, která to logicky dotáhla na klipovku a u které se bude lámat chleba, zda nový přístup Monolord ano či ne. U téhle věci už se objevuje snaha o sofistikovanější kompoziční práci, o cosi jako vývoj korunovaný silným finále, což je na poměry Monolord skutečně novátorský přístup. A v těchto intencích se jede dál, byť hned následná Larvae může díky kytaře patřit k zástupcům hrubšího zrna, zpěv a kytarové sólo ji opět pozvedají z bahna kamsi výš. V neposlední řadě na aktuálním albu dostává prostor i stoner rock, který asi nejvíc v historii kapely rezonuje ve skladbě Skywards. Chcete-li něco podobného na větší ploše, pusťte si Greenleaf.

 

Nahlíženo z perspektivy celé diskografie se Monolord na čtvrté desce naplno otevřeli širšímu spektru posluchačů a z původně zemité a dřevní kapely se stává poslechovka bez následků na psychické rovnováze. Je to špatně? Je v tom nějaký tlak vydavatele? Odpověď na druhou otázku neznám, i když na náhody nevěřím. Odpověď na tu první nemám univerzální a bude muset projít sítem každého, kdo s Monolord měl nebo má co do činění. Fanoušci staršího přístupu (první dvě desky) budou brblat, naopak fanoušci nově příchozí si troufnu tvrdit, že budou spokojeni. Za mě s vývojem Monolord problém nemám, ctím svobodu kapely se posouvat a vyvíjet, navíc když většina desky se poslouchá skutečně dobře. Problém vidím především v tom, že nic nového pod sluncem se nehraje a přiblížení se takovým Pallbearer je občas na můj vkus až příliš veliké.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky