Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Monolord - No Comfort

MonolordNo Comfort

Jirka D.20.1.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Deska No Comfort klame názvem a naopak představuje nejpřístupnější a nejposlechovější album v krátké historii kapely.

Diskografie švédské kapely Monolord není zase tak rozsáhlá, aby se v ní ten, kdo má chuť a zájem, za týden nerozkoukal a neudělal si docela jasný názor, kam se tahle mašina posouvá. Doposud stabilní sestava fungující ve složení typického power tria má aktuálně na svědomí čtyři dlouhohrající desky a je poměrně osvěžující zážitek pustit si je všechny za sebou (pokud takovou zátěž unesete). Jen pro pořádek dodávám, že s aktuálním albem se kapela posunula k Relapse Records a že pojmenovat ho No Comfort je tak trochu podraz, protože je to jejich naprosto nejsnazší a posluchačsky nejpřívětivější nahrávka.

 

Monolord najdete na internetech řazené jako stoner / doomovou kapelu, přičemž bych k tomu dodal to, že první dvě desky byly řádně vymáchané v sludge metalu, hodně těžké a těžkotonážní, a minimálně kvůli albu Vænir (2015) se nedivím, že na tuhle jejich fázi existence mnozí přísahají. Jejich dřevní a nekompromisní zvuk podpořený nahallovaným vokálem dokázal navodit hypnotické stavy mysli podobně dobře, jako u jim podobných a přiznejme si i známějších kapel typu Sleep nebo Electric Wizard. A snad nemá valný smysl připomínat to, že všechna tahle sranda vyrůstá z odkazu praotců Black Sabbath.

 

Monolord band

 

Jenže na desce Rust (2017) se kapela začala proměňovat, řekl bych i zpřístupňovat, částečně upustila od nekompromisního zvuku a zařadila do něj melodie (a konkrétně na této desce i hostující nástroje typu kláves a houslí). A taky začala zpívat. Není divu, že tenhle posun někteří příznivci dřevních kapelních tradic úplně nepobrali, navíc když ne všechno, co se na desce Rust objevilo, sneslo skutečně přísná měřítka. Na druhou stranu to byl jasný signál, že kapela nechce zamrznout a hrát pořád to své jisté, a že si chce do své muziky vpustit trochu svěžího, byť stále dost bahenního větru. No a deska nová tenhle koncept rozvíjí už úplně naplno.

 

Pokud bych měl tuhle proměnu přiblížit na kapelách, které hrají něco podobného, tak z výše uvedené dvojice bych aktuálně přešel k Pallbearer a možná (s rezervou) na půl plynu zahraným Yob (skladba Larvae). Deska No Comfort je z diskografie Monolord určitě nejvíc melodická, nejvíc zpěvná a v tomto ohledu dominantní úloha zboostrované kytary ustoupila, byť je stále velmi silná. Namísto monotónních repetic se do popředí derou pasáže, které si budete zpívat při snídani a pokud někde při skládání byly ambice dostal muziku Monolord k lidem, tak tenhle koncept zadanou úlohu rozhodně plní (nota bene s Relapse Records v zádech). Je vůbec zajímavé pustit si aktuální album a srovnat jej s prvotinou Empress Rising (2014) - ano, tak velký je to skok!

 

 

Tím samozřejmě netvrdím, že by Monolord rezignovali na repetitivní postupy a hned první skladba je z těch, které dokážou skoro deset minut vařit z jednoho motivu (s výjimkou chorobně výborného sóla v závěru) a přitom neztratit tvář. Zmiňme věhlasné Earth a věnujme jim malou vzpomínku. Nicméně hned druhá věc The Last Leaf je zástupce nového zvuku, skladba melodická, plná posluchačsky vstřícných momentů, která to logicky dotáhla na klipovku a u které se bude lámat chleba, zda nový přístup Monolord ano či ne. U téhle věci už se objevuje snaha o sofistikovanější kompoziční práci, o cosi jako vývoj korunovaný silným finále, což je na poměry Monolord skutečně novátorský přístup. A v těchto intencích se jede dál, byť hned následná Larvae může díky kytaře patřit k zástupcům hrubšího zrna, zpěv a kytarové sólo ji opět pozvedají z bahna kamsi výš. V neposlední řadě na aktuálním albu dostává prostor i stoner rock, který asi nejvíc v historii kapely rezonuje ve skladbě Skywards. Chcete-li něco podobného na větší ploše, pusťte si Greenleaf.

 

Nahlíženo z perspektivy celé diskografie se Monolord na čtvrté desce naplno otevřeli širšímu spektru posluchačů a z původně zemité a dřevní kapely se stává poslechovka bez následků na psychické rovnováze. Je to špatně? Je v tom nějaký tlak vydavatele? Odpověď na druhou otázku neznám, i když na náhody nevěřím. Odpověď na tu první nemám univerzální a bude muset projít sítem každého, kdo s Monolord měl nebo má co do činění. Fanoušci staršího přístupu (první dvě desky) budou brblat, naopak fanoušci nově příchozí si troufnu tvrdit, že budou spokojeni. Za mě s vývojem Monolord problém nemám, ctím svobodu kapely se posouvat a vyvíjet, navíc když většina desky se poslouchá skutečně dobře. Problém vidím především v tom, že nic nového pod sluncem se nehraje a přiblížení se takovým Pallbearer je občas na můj vkus až příliš veliké.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky