Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Monox - Perception Changes

MonoxPerception Changes

Jirka D.2.5.2015
Zdroj: CD v jewel case // promo od agentury Sure Shot Worx
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Pro samé nadšení a opisování u světových veličin není vidět vlastní tvář kapely - hodně Meshuggah, trochu Cynic a velmi málo Monox.

Monox z Chorvatska existují bratru 13 let a pokud si s jejich jménem něco určitě nespojovat, tak výkonnost. Jedno EP z roku 2009 a současná tak tak dlouhohrající deska tvoří komplet jejich diskografie a informace z promo materiálů o důkladné práci na každém detailu (proto ty prodlevy) působí spíše úsměvným dojmem. Ale budiž, netřeba naléhat na kvantitu a sčítat minuty, stačí přesně a pořádně nakopnout do rozkroku, aby jeden pochopil, že takový úder stačí jednou za čas.

 

Monox band

 

Ti z vás, kteří recenzi začali poctivě studiem informací v pravém sloupci, se dočetli něco o „modern metalu“, pod čímž si můžete představit inspiraci především u Meshuggah. A nebo jinak, představte si kopírku Meshuggah. Jejich vliv na projev Monox je zřejmý a čouhá jako sláma z bot rolníka v naprosté většině skladeb. Kytarové zasekávačky, podladěné struny, kterých je víc než členů Kelly Family, vytažená a drnčící baskytara, celkově "tvrdý" zvuk, složité rytmy a místy se vyskytující („Babylon Tower“) disharmonické riffy. Nic nového pod sluncem, pod kterým se sice hřeje nejedna kapela, ale které rozsvítil už před nějakým časem někdo úplně jiný. K tomu si přidejme druhou zjevnou inspiraci u Cynic („Perfect Sky“) danou nejen efektem na byskytaře a neurčitý pojem modern metalu bychom měli za sebou.

 

I přes nulovou invenci ale kapele nelze upřít jistou technickou zručnost a snad i kompoziční zdatnost. Snad. Některé skladby jsou řemeslně zvládnuté, šestou „Sinking Upward“, druhou „Shimmering Lights“ či čtvrtou „Perfect Sky“ lze zařadit mezi povedené kusy, u kterých ruší jen zmíněné inspirace u jiných a pak děsivý zvuk bicích, ale k němu se ještě dostanu. Vedle toho ale existují i slabší kusy, které se omezují na pouhopouhé řinčení metalovými zbraněmi (typicky „Cascading Visions“ či vyloženě tragická „Life’s Worth“), u nichž lze získané dojmy jen stěží popsat nějakými hřejivými slovy. Jisté pochyby pak způsobuje fakt, že deska má jen 34 minuty a že při odečtení v podstatě nezajímavých vycpávek, v nichž se kapela evidentně pere sama se sebou, mnoho materiálu k přemýšlení nezbude.

 

 

Kapitola sama pro sebe je zvuk a konkrétně zvuk již zmíněných bicích, který se - velmi slušně řečeno - nepovedl. A to hodně, i špatně nazvučený automat či záměrné úpravy industrial-metalových kapel zní mnohdy lépe, než tyhle plastikové údery obsažené na „Perception Changes“. Ve výsledku je proto nutné upozornit, že pro citlivější posluchače bude tohle podstatná, ne-li nepřekonatelná překážka, kterak přijmout tuto desku za svého společníka. Na druhou stranu zkusit se má (skoro) všechno, takže vy odvážní směle do toho.

 

Shrnu-li všechny svoje dojmy z debutu Monox, tak odložení alba ad acta mi vychází jako jediné možné řešení. Žánrové inspirace jsou evidentní (a proč si neposlechnout originál, že?), skladatelská snaha kolísavá, zvuk dnešní, v případě bicích tragický. Žao mi je.

 

Monox CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky