Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Možná je to v tom, že Monster Magnet a Dave Wyndorf už nepatří k nejmladším, možná to taky bude v tom, že předchozí deska Last Patrol (2013) se z mého pohledu nijak zvlášť nepovedla a bylo potřeba najít nový elán. Možná to ale bylo něco úplně jiného, co posunulo novou řadovku zatím na rekordní proluku mezi dvěma deskami, která se ve výsledku vyšplhala na čtyři a půl roku. Nicméně pokud má síla novinkového alba původ právě v tomhle, za sebe říkám jednoznačně, že jsem si počkal rád. Mindfucker je totiž jízda.

Ať už se to komu líbí nebo ne, pro mě by MM měli být předobrazem kvalitně zmáknutého stoner rockového skoro mainstreamu (fakt tím nemyslím nic ošklivého), kterému nechybí drajv, který je dostatečným způsobem zábavný, přiměřeně ujetý, sem tam prošpikovaný klasickými klišé kožených kalhot, děvkami a deliriem tremens. Aktuálně vše v kontextu přísně předvídavé doby zahrané na jistotu, která plní jasně definovaná přání jasně definovaného fanouška. Iluze rebelství, ale iluze krásná, opojná a stejně tak nereálná.

Mindfucker hned zpočátku nastoluje laťku skvěle poskládaných rockových pecek s typickým Wyndorfovým hlasem, které vychází ze střízlivějšího období kapely, řekněme od Monolithic Baby! (2004) a dál. Nádech psychedelického rauše raných dob se skladbami táhne spíš jen jako stín, lehce je protahuje a halí skvělou atmosférou, než že by hrál první housle a dominoval. Nic takového. Zpomaluje se až s příchodem páté Drowning, do té doby deska šlape až překvapivě energicky a samozřejmě, jakoby Wyndorf chytl nevím už kolikátý dech a jel tak, že ho nikdo nezastaví. I’m God! řve v refrénu čtvrté skladby a řeknu vám jedno - v ten moment jsem ochoten mu to věřit. Naprosto.

Ejection symbolizuje tuhle desku jako zcela přirozeně složenou rockovou radost, u níž nemáte vůbec pocit, že by něco drhlo, něco nefungovalo nebo do sebe nezapadalo. Skvělý spád, rytmická svěžest a s prstem v nose složená přehlídka té nejlepší rockové zábavy, která i přesto není určená pro všechny, kdo jdou náhodou kolem. A nejlepší na tom je, že ani u této skladby to nekončí a hned následná, pro mě jedna z nejlepších Want Some pokračuje přesně v tomhle nevyčerpatelném duchu. Je úžasné, jak tohle album s přibývajícím časem vůbec nepolevuje a neustále baví, vynucuje si pozornost a přidává další a další výborné skladby. Marně přemýšlím, kdy se Wyndorf předvedl v takové formě.

Album poslední měsíc dva poslouchám vlastně pořád a namísto přejedení se dostavuje pravý opak - jednotlivé skladby vystupují ve zcela jasných obrysech, stávají se jednoznačně identifikovatelné, silné samy za sebe a současně tvořící kompaktní desku plnou až po okraj. Nenacházím slabá místa, protože ani zatím nezmíněný závěrečný trojlístek Brainwashed - All Day Midnight - When the Hammer Comes Down nijak neslevuje z požadavků na skvěle složené skladby.

Monster Magnet se ve výsledku představují jako stále živá a hlavně živoucí kapela, která se rozhodla netěžit z podstaty, ale raději složit a vydat výbornou desku. Tu díky jejímu obsahu nemám vůbec ambice srovnávat s historií, nezajímají mě ani diskuze nad tím, jestli raději Moster Magnet psychedeličtější nebo rock’n’rollovější. Mindfucker funguje sama o sobě, bez ohledu na čas vydání ani společenské podmínky - prostě proto, že nějak takhle má vypadat dobrá rocková deska.