Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Monstrosity - The Passage Of Existence

MonstrosityThe Passage Of Existence

Sorgh11.10.2018
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Američtí Monstrosity jsou druzí svého jména, kapelu se stejným názvem bylo možné najít ještě ve Finsku, ale když se řekne Monstrosity, každý asi instinktivně pohlédne za moře.

Tahle letitá cháska už něco pamatuje a patří k ikonám amerického, potažmo floridského death metalu. Z původní sestavy, která natočila debutní album Imperial Doom (naše recenze tady), v kapele zůstal už jen bubeník Lee Harrison, který logo kapely přijal zcela za své. Během let hudebního zrání docházelo k mnoha personálním změnám, které k životu patří, ale hlavní je, že Monstrosity stále žijí. Letos vydali své šesté, skoro hodinové album The Passage Of Existence. Dlouhých dvanáct let po posledním albu...

 

Fanoušci trylkujících onanií by měli zpozornět, protože tohle bude něco pro ně. Jestli z desky něco silně vyčnívá, tak jsou to kytarová sóla. V jejich serpentinách se dá celkem snadno ztratit hlava, proto je dobré si uvědomit, že nejde o srdce desky. To se nachází v přístupném a přátelském death metalu, který je otevřený všem. Kapela sice nese monstrózní jméno, ale hudba v jejich podání je příjemná, logická a poslechově přátelská, na rozdíl od některých vskutku animálních záležitostí.  Monstrosity sází na jistý a pevný krok, na hudební dálnici se drží blíže středu, aby se pod jejich tíhou neutrhla krajnice, a tak v jejich hudbě můžeme najít hromadu známých prvků. Neohromí nás zlomové nápady, ale člověk se může spolehnout na kvalitní, zvukově čitelný zážitek.Je to takový death metal pro většinu, který neurazí a nabídne své atributy ve vyváženém poměru. Nic extrémního ani neuchopitelného.

 

Pravidelný rytmus, ze kterého vystupuje bicí staccato, je stabilita, na které jsou postaveny motivy plné melodiky a kytarových fines. Nejde o pomalé, atmosférické vyhrávky, kapela nás těžkou nohou drží u podlahy a hudba se mění v rychlém tempu. Kytary svým zvukem na několika místech připomenou nějaké vyuzené těleso se zmalovanou držkou, přitom Monstrosity s blackem nemají zhola nic společného. Ukazuje se, že i death lze zahrát výš a rychleji a přitom dbát na důrazný spodek.


Čím víc album poslouchám, tím víc mě fascinuje to množství zhudebnělých nápadů. Je to tím zajímavější, že nejde o žádný progres, ale v podstatě široce dostupný matroš. Monstrosity jej dokázali tak šikovně poskládat, že ani hodinový poslech nezavání nudou a kytarové trylky mě díky určité skromnosti navýsost baví. Výtku nemám ani k podstatě monotónnímu growlingu Mikea Hrubovcaka. Jeho jednoduchost příjemně koresponduje s bohatou hudební masáží.

 

Monstrosity předvedli návrat hodný jejich jména. Je monstrózní. The Passage Of Existence je taková jízda, že nepotřebuje obhajobu. Podává důkaz o vyzrání kapely, která se nepřeceňuje a přišla se správnou nahrávkou v pravý čas.  


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky