Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jaké to je být zavřený v hrobce zapomenutého krále, ví nejlépe kapela Monumentum Damnati, která takto tituluje své první velké dílo, čili desku In The Tomb Of A Forgotten King. Nevím, do jaké míry skutečně čerpají ze skutečnosti být přítomen v kryptě mezi rakvemi, ale protože osobně mám takovou zkušenost, určitě bych hudební otisk takového dojmu nevmačkával v melodický doom. Doom možná ano, ale spíše by šlo o něco jiného (třeba něco jako Grave Upheaval). Nicméně vraťme se rovnýma nohama na zem a přistupme k holému faktu, že název desky je prostě žánrovou záležitostí a nevychází z nějakých činů kohokoliv z kapely. Na jednu stranu je to škoda, na tu druhou vlastně o nic nejde.

Monumentum Damnati staví svoji hudbu moc šikovně a jsem velmi potěšen svým podvědomím, které mi hned nastrkuje možné srovnání s náladou alb, které jsem již třeba delší čas neslyšel. Debut jednoduše vychází z jakýchsi žánrových jistot kombinace death/doom, potažmo black. Takže klávesy, tajemno, zajímavé melodie a příjemně potemnělá atmosféra. Však nejednou jsem si vzpomněl třeba na Septic Flesh v období nedostižného Sumerian Daemons, kde novicové dávají vzpomenout zejména těm pomalejším pasážím. V případě Septic Flesh pak čuchám inspiraci ještě ve starším období (Ophidian Wheel kupříkladu). Tyhle nálady té zajímavě pojaté melancholie s hrubým, skoro až úsměvným vokálem, mohou v dnešním letopočtu působit zaručeně jako trapné, či až nevkusné. Ovšem ucho pamětníka by mohlo vzít nahrávku na milost.

Propojení s blackovou scénou sleduji třeba na obale desky, neboť ten mi v prvé řadě připomenul titulku Inheritors Of Avernus, což je vlastně i jediná nahrávka Španělů Morior Ergo Sum. Podprahově tam také cítím kosmické plutí Limbonic Art (v období Moon In The Scorpio). Je to jen pocit z té nálady a atmosféry, nikoliv hudební otisk. Je to jako když srovnáváte Mansona a NIN. Na první poslech jde o hudebně vzdálené celky, ale několik styčných bodů se tam prostě vykreslí. A třeba to jsou všechno jen nějaká má vnitřní propojení, která jiní absolutně nezaznamenají a nebudou schopni vyhledat shody. Pochopím to.

V každém pádu jsou Monumentum Damnati velmi příjemným úkazem, který se příjemně vstřebává. Nanáší se zlehka, účinkuje pozvolna v akurátních dávkách a dozvuk se volně rozplývá do ztracena bez pocitu kocoviny. Těžko říct, zda podobná hudba osloví fanoušky, kteří neholdují klávesám a naoko vystavěné tajuplnosti, která do jisté míry může působit i uměle. Ale víte co, ono to tam sedí. Ta deska si na nic nehraje, není to žádná nafouklá pompéznost, snaha o co nejtemnější a nejzlověstnější zvuk. Je to přirozené a příjemné. Nevím, zda je to tím, že jsem kdysi měl slabost právě pro výše zmíněné kapely a nekonečné řadě jim podobných. Možná z toho ta nostalgie trochu čpí, ale pořád jde o dost samostatný materiál, který je odolný vůči šťouchancům z řad ortodoxnějších příslušníků death/doom/blackové scény.

Minimálně v tento moment pro toto album platí, že jde o sice žánrovou omletost, přesto však o důstojné, do jisté míry i nápadité a výživné dílo. Není to přehlídka jistot, není to ani okaté kopírování, je to volně plující melodika, která si chytne ty své. Nerve za límec každému, kdo kolem projde. Prostě se o to nesnaží a funguje především jako přívětivý balzám pro neklidné uši. Mám z toho dobrý pocit.