Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Moonsorrow - Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa

MoonsorrowVarjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa

Jirka D.14.4.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Deska naplněná sílou emocí, strhujícími melodiemi i zdravou mírou metalové dravosti a syrovosti. V každém tónu promlouvají dávné časy, staré legendy a pověsti tak sugestivně, že budete mít chuť sednout na koně, vzít meč, sekeru, luk … cokoliv a vyrazit, ujíždět planinou, nechat se ošlehávat větrem a probíjet se hordami nepřátel.

K recenzi na nové album Moonsoorrow přistupuji s velkou dávkou obezřetnosti a to především z toho důvodu jsem se s tvorbou této kapely detailněji nesetkal a jediným mně známým albem je novinková záležitost s dlouhým názvem Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa, který by se přes angličtinu do češtiny dal volně přeložit Jako stíny putujeme do říše Smrti. Proto prosím čtenáře, aby na tuto recenzi pohlíželi v duchu výše napsaného; nemůžu srovnávat s předchozí tvorbou, do které se pouštím teprve v těchto dnech; možná již Moonsorrow natočili řadu lepších desek a možná nikoliv. Můj dnešní pohled je zcela nezatížen minulostí, ale zase mu bude chybět patřičný nadhled a jen stěží se bude opírat o pevné základy historie.

 

Tolik ve stručnosti úvodem, jdeme se podívat na novinku. Album o sedmi skladbách dosahuje hracího času něco málo přes hodinku, i když při bližším zkoumání dojdeme k závěru, že skladby jsou tu pouze čtyři. Značně rozsáhlé kompozice přesahující desetiminutovou hranici jsou pospojovány třemi krátkými mezihrami, jejichž význam a obsah může být do značné míry spekulativní, ale pravdou je, že zmíněné čtyři mohutné pilíře zajímavým způsobem propojují a jako subtilní přechodná lávka fungují dobře.

 

Hlavní tíha ale spočívá na čtyřech zmíněných skladbách, jejichž vnitřní síla, mohutnost kompozic a emoční naléhavost mě dokonale odzbrojují při každém novém poslechu. Velmi snadno se ocitám v říši legend, dávných příběhů, velkých hrdinů a mocných říší. Fantazie začíná pracovat od prvních tónů úvodní skladby Tähdetön, slunce mizí, svět se vzdaluje a najednou se ocitám v úplně jiné dimenzi. Síla Moonsorrow je všudypřítomná, dokonale vás obklopí hutnou metalovou hradbou, podmanivým a velitelským zpěvem a především skvěle vytvořenou atmosférou – klávesy sahající od pekel až po nebesa, éterické chorály, lehká akustika – to všechno vytváří neuvěřitelně barvitý a opravdový příběh jiného světa, světa Moonsorrow.

 

Je až s podivem, jak výborně ony dlouhé skladby fungují, skoro mám pocit, že tomu ani nemůže být jinak a pětiminutovým skladbám přestávám věřit. Je v nich patrný neustálý vývoj, výborná dynamika příběhu a jen velmi lehké stupňování; abrazivní pasáže jsou skvostně doplňovány melodiemi odněkud z jiné planety, vším se proplétají lehké záchvěvy strun a jiných netradičních nástrojů (třeba v m nejoblíbenější Huuto) a klávesy znějí jak hudba z Olympu. Výsledek tak představuje strhující scenérii tónů, barev, příběhů a nádherných melodií. Těžko hledám něco podobného u mě známých kapel, vše ostatní najednou šedne a tiše se krčí někde v koutku. Možná jde o počáteční ohromení, možná o falešnou iluzi, možná o trvalý vztah. Vše se ukáže časem, každopádně novinka finských Moonsorrow pro mě představuje můj osobní objev prvních čtyř měsíců letošního roku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Joblik / 4.11.12 21:12

No,65'%.... Kritici... Za mých mladších let nějaké recenze nebývaly a přitom povstaly kapely jako Root,Törr.Assessor,Kryptor,Debustrol,Arakain už tu byl... Bylo by zajímavé číst nějakou kritiku na díla,která jsou dnes kultem.Co bylo dobrý se mezi lidma rozneslo a o to jde. Takže bych si cenil těch 90-ti %. Osobně bych dal tak 80-85 %.A to díky zpěvu.Ano taky tady podle pana recenzisty vidím nejslabší článek.Ale to díky ne v recenzi uvedeným příčinám.Osobně mi zpěv přijde kapánek utopen oproti ostatním nástrojům.Todle mi tam nesedí.Proto je to kapánek nevýrazné.Pustím si Vader,pustím si Morgoth,tam je zpěv další nástroj,nástroj který možná přečnívá i nad ty ostatní. A poslední věc - uřvanost a štěk do thrashe patří,tak to má být.Nic mě nedokáže vytočit víc,než když Toužimský zpívá věci z 90-let (hlavně Amadeus) a cpe tam co nejvíc harmonických linek,juva to mě tak točí !!! Takže štěkat a řvát,kurva vždyť ten život se s náma přece taky nemazlí...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky