Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po vydání minulého dvojalba „Alpha Noir / Omega White“ jsem si kladl otázku, zda chce Moonspell zůstat rozdvojený i nadále a kudy se vůbec bude ubírat. Tipoval jsem tu agresivnější stezku. Vášeň pro extrémní metal na „Memorial“ nebo „Under Satanæ“ vygradoval s „Alpha Noir“ a melodiím jsme mohli už jen nostalgicky mávat na rozloučenou. Proto jsem nyní překvapeně výskl nadšením, když se díky „Extinct“ opět objevily na svém místě. Abychom si rozuměli, většinou mám rád extrémnější spolky, ale u Moonspell mě to tlačení se do randálu nesedělo. Ano, směr „Omega White“ je cesta, po kterém se nyní Moonspell vydali. Oprášili čisté zpěvy, zjemnili kytary, ale zachovali pevný spodek, tudíž se „Extinct“ nestalo vyměklým balastem. Aby ne, když se nahrávalo ve věhlasném Fascination Street studios pod dohledem Jense Bogrena.

Když hovořím o „Omega White“ směru, mám na mysli jejich příklon ke gotickému rocku, větší přímočarosti a nádherným zpěvům. Nebudeme si nalhávat, ale záleží na Fernandovi, jak bude Moonspell vypadat. Buď album nařve, nebo nazpívá. Řvát neumí, nedá se to poslouchat. Na „Extinct“ je řevů minimum, největší prostor zde dostaly právě barytonové zpívánky. V nich se neoklešťuje jediným typem zpěvu, ale provede nás gahanovským, eldritchovským či steelovským světem. Myšleno v typicky originálním balení. Díky blízkovýchodním melodickým motivům a hostí se i Fernando místy staví do role jakéhosi muezzina. Ptáte se, zda je album ještě vůbec nějakým způsobem temné? Temný je v každém případě obal a celý booklet. Seth tentokrát předvedl mistrovské dílo a ani v domovských Septicflesh se tak nevyřádil. Všechny ty amputované končetiny a mrtvolná ženština vás bez milosti vtáhne do děje a jestliže jste chtěli dělat při poslechu i něco jiného, zapomenete na to. Fernandovi je skvěle rozumět, ale přece jen je dobré mít texty i s obrázky před sebou. Pak je dojem celistvý.

Pozoruhodná je podmanivá děsivost skladeb. Jakkoliv jsou prakticky popově laděné, mají v sobě podivnou umrlost, neklid a právě temnotu. Ne temnotu blackmetalových zlolajností. Temnotu mysli. Jako schizofrenní protiklad pak funguje vášnivá nálada celku. Cítím z každého nadechnutí radost a pozitivní energii. Je znát, že kapelu baví hrát. Miluje to. Alespoň tak na mě působí.

Album má deset skladeb a trvá pouhou tři čtvrtě hodinku. Není zde ani náznak experimentu, úhybných manévrů. Přímočaře se sviští k posledním dvěma skladbám, které naopak jsou ryzími experimenty. Tolik k prvnímu poslechu. Až pak si všimnete, co všechno narvali do skladeb. Jak jsou aranžérsky rafinované. Není to jen přítomností zajímavých hostí jak na zpěvy, tak třeba na bouzaoukitaru nebo angažování Jona Phippse k orchestrálním pasážím. Každý má svůj nástroj zmáknutý a ví, co s ním dokáže za kouzla. Mnohé kapely, které najedou na melodickou vlnu, zprimitivní a sází na první dobrou. Scénář „Extinct“ vás prvně očaruje svou nádherou a přístupností a až pak ukáže Moonspell jako umělce, kteří si rádi hrají. Deska je doslova zahlcena hity. Nebudu se zde vypisovat, kterak se Moonspell vrací do období toho a toho. Kdo si novinku poslechne, pozná, že se může zdát, že jsou Moonspell zpět u „Darkness and Hope“ a jemu podobných. Ne! Orchestrace, blízkovýchodní lidové melodie, pozitivní vlny nebo tajemná elektronika v „The Future of Dark“ činí z „Extinct“ album odlišné od všeho, co v minulosti předvedli.

Za vyzdvihnutí stojí i bonusový materiál z limitované edice. Právě darkwave remix „The Future of Dark“ nazvaný „The Past is Darker“ ukazuje, že je stále nutné s Moonspell počítat coby se žánrovou veličinou, která se neoklešťuje žádnými mantinely. Je nádherné vidět skupinu i po dvaceti letech v pohybu. Je lehké zabřednout do jisté stáje, ale riskovat další a další odsouzení chce velký kus odvahy.