Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Moonspell budu uznávat do konce života. Nemusím milovat celou jejich diskografii, ale i tak pro mě zůstanou už navždy průkopníky, originálním seskupením ze země, která zrovna nechrastí metalovým harampádím. Co kdysi začalo ostrou hrou s "vlky", prošlo dlouhým vývojem, který obrousil hrany a udělal z kapely vpravdě kolos s monumentálním dopadem na fanoušky. Nikdo nikdy nenatočí nic podobného jako Irregilious nebo Antidote, která osobně řadím ke klenotům jejich práce. Taktéž Memorial je skvělé.

V jednom okamžiku se moje cesta od kapely silně odklonila, dvojalbum Alpha Noir / Omega White do mě nedokázalo zaseknout pověstný dráp, i když tvrdší Alfa zpětně není špatná. Extinct mě neoslovilo vůbec. Problém nebyl v kvalitě, asi nikdo nepochybuje, že Moonspell nemohou padnout pod pomyslnou čáru ponoru. Ale cítil jsem duševní odcizení. Ve skladbách jsem nemohl najít to, co tam dřív bylo, jakoby vykrádaly samy sebe z marnosti. Neseděla mi ani určitá bombastičnost a hluková mlha, která mi poslech znepříjemňovala. Možná jsem ale také sám něco zaspal. Co naplat, je tu rok 21 a s ním album Hermitage, které vše v dobré obrací. Poustevny a její obyvatelé mě vždy fascinovali.

Z alba je cítit vyzrálost snoubící se s ústupem zatvrzelosti a nekompromisní společnosti temnoty. Snaha vidět krásu v úpadku, pohlédnout do nadčasových témat přesahujících člověka dostává nový odstín. Moonspell už jsou strejcové,  nejen Fernando se pomalu blíží k padesátce, a to už leckomu může tuhnout úsměv. Smrt náhle není jen téma pro skladbu, tu kosu už můžeme zahlédnout. Zatím v bezpečné vzdálenosti, ale je tam a ztrácí podobu abstraktního čehosi. Asi proto v sobě Hermitage nese příjemné zklidnění, které kapele sluší a bylo by hříchem považovat je za vyžilost či ztrátu nadšení. Převaha agresivního výrazu už není tím nejdůležitějším, což dokazují  jemnější stránky temného veličenstva, které dostaly mnohem větší prostor. Sametově hluboký vokál obklopují bohatě nařasené melodie, kterým nevadí občasný návrat řvavého barda s originálním naladěním hlasivek. Fernandův hrubohlas se nevypařil docela, což je dobrá zpráva a jedna z jistot, které neumírají. Hermitage zdařile řeže do masa a kapelmajstr ví přesně kdy si má nasadit masku hladového vlka cítícího krev. Šálivé kouzlo však lépe vyniká v uvolněných pasážích. Jsme svědky kolosálních melodií, ať už v podobě všudypřítomného komparzu vymakaných staveb tónů, nebo nádherných sól, která jsou čistá a tak nevinná. Což je protimluv, protože Moonspell jsou poskvrněni stínem hereze v jejich temné minulosti.

 Všiml jsem si několika výjimečných rysů, které z Hermitage dělají nadmíru zajímavé dobrodružství. Zatímco první dvě skladby bez odmlouvání zapadnou do všeobecných představ o tom, co Moonspell hrají a v titulní skladbě můžeme zase jednou najít spřízněný postup jako u našich Root, píseň Solitarian se těmto předpokladům  vymyká. Může být  ztělesněním jemné duše alba. Její zahleděná atmosféra mi celkem snadno vyvolala vzpomínku na Pink Floyd, i když klávesy svojí barvou odkazují spíš k historickému vřídlu kapely. Kytary vrní tak akorát, aby balancovaly na pomezí metalu a uvolněného rocku, ve kterém se Moonspell evidentně cítí dobře.  Jde o skvělou písničku, která kapelu ukazuje v příjemně civilním světle. Některé její pasáže však právem budí pozornost a vyvolávají otázky. V All Or Nothing  na vás dýchne atmosféra, kterou byste našli spíš u nějaké stoner kapely, která to ráda zpomaleně. Je skvělá, ale není to vlčí klasika. Ukazuje proměnlivou tvář génia, napůl zvíře napůl člověk, co obalamutí tě. Přesto je příjemně snadné se s kapelou ztotožnit a přijmout její vrtochy skryté v moři známých triků.

I přes určitá překvapení album zůstává věrné klasickým znakům vlčí družiny. Hlubokou poetikou prodchnuté refrény dělají ze skladeb silné hity. Takovou Entitlement jen těžko dostávám z hlavy, stačí jedno kolo sloka-refrén a jsem v pasti. Opakovaně žasnu, jak se dá z mála udělat hodně. Čeho si pak obzvlášť cením a co naopak bude řada lidí postrádat, je skoro naprostá absence sborových zpěvů. Tuhle věc fakt nemám rád a nejen u Moonspell. Nemilým důkazem je třeba album 1755, které se u mě moc netočí. Hermitage očekávaně vyšlo v několika verzích. Krom CD už standardně na vinylu a taky na kazetě. Majitele asfaltových placek a limitovaných verzí CD potěší závěrečná tečka v podobě coveru skladby Darkness In Paradise od Candlemass. Ta symbolicky dotváří podobu Moonspell jako pomyslný most mezi gotikou, doomem a tvrdšími žánry. Hermitage coby další kapitola téhle portugalské ikony dává na srozuměnou, že zdaleka nepadlo poslední slovo. Důrazněji to říct nejde.