Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Morbus - Nezapomenout. Neodpustit.

MorbusNezapomenout. Neodpustit.

Victimer2.11.2022
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: 50. a 60. léta ČSSR a tehdejšího režimu v hledáčku ruchového projektu Morbus.

Před agilními lidičkami z hlubokého podzemí kategorie industrial / noise / dark ambient a dalších minoritních subžánrů lze jen smeknout. Hrnou si tu svoji ruchově minoritní závislost, pořádají akce, kde nejde o návštěvnost, ale prožitek a své temné večery si náležitě užívají. Zvukoví laboranti, na hraně experimentující detailisti. Stačí vzpomenout na Wilhellma Grasslicha a jeho undergroundové nasazení, nebo jeho sonicky dráždivé autorské projekty Uncle Grasha's Flying Circus, Surfin' Bazooka či Blind Ruler Cursed Land. Právě u tohoto chlapíka jsem narazil na zmínku o nové nahrávce jiného podzemního projektu Morbus. Pak už jsem si spustil takovou malou domácí a neustále se opakující sondáž, kterou jsem občas vynesl i ven, abych se ujistil, že na prostředí, kde se dá soustředit a všímat si maličkostí v tomto případě zas tak nezáleží. Je to hlavně odkaz a dost pádné připomenutí totalitního režimu ČSSR.


Za hlukovou soustavou Morbus stojí stejný člověk, který má na svědomí o něco déle fungující (nebo aspoň vydávající) projekt Dimmacherus. Nechci v tento moment ani tak porovnávat, jako konstatovat, že aktuální album Morbus je pro mě takový ruchový ideál. A proto jsem si byl jistý, že o něm chci ztratit pár slov. Balanc mezi (death) industrialem, noisem a různými dalšími experimenty a efekty. Celkově jde o hodně temné, svým způsobem až depresivní dílko, jemuž nechybí jistý druh orchestrální vznešenosti (třeba i vzdáleně připomínající Laibach...), která je ale samozřejmě včas zavalena hustým nánosem noise mašinérie. Na jednu stranu těžké sousto, na tu druhou plné vychytávek a množství proměn, které ho dělají snesitelnějším. Není to jen hrubá vrstva, ale spousta dalších proudů, pojítek a zajímavostí.

 


Morbus loni vydal třískladbový počin V Červáncích Svobody, Ukryt Byl Smrti Stín​.​.​., který byl stylově i zvukově více drtivý. Za mě osobně taková hranice poslouchatelnosti, kterou probleskují stravitelnější momenty. Novinka Nezapomenout. Neodpustit. je v tomto ohledu sonicky přijatelnější a celkově bohatší nahrávkou. Hluková stěna je víc ve stylu death industrialu a navíc ty neustálé proměny, rozhlasové či televizní vsuvky jako připomenutí oné doby, to prostě umí zapůsobit. Také jsem přesvědčený, že se velmi povedlo vše poskládat v jeden celek. V kolos, který umí včas zabolet, aby po čase stisk povolil a dal prostor experimentální zvukové koláži a mluveným částem. V češtině jako dobová masáž v rámci propagandy, a pak také v angličtině, když o naší soukromé totalitní kleci informovalo zahraničí.


Z alba čiší temnota, opravdová. Pocitová i zvuková. Je to zdvižený ukazováček ze strany okrajového industrialu, že tohle už vážně stačilo. Tuhá totalitní schíza, domácí vězení a soustavné buzerování ze strany vládnoucí garnitury. Sám si tohle období pamatuji, byť se osmdesátky nedají s léty padesátými nebo časy normalizace srovnávat. Jako dítě jsem ještě neměl ze všeho rozum, ale v člověku se přesto cosi zavrtalo a občas si je toho hodně dobře vědom. Nostalgicky i s jistým druhem obav nebo opovržení. Lidi se tehdy prostě víc báli, byli víc v lati. A nové EP Morbus v sobě tohle má. Je to vážně dobrý dokument oné doby. A přiznám se, že to, že vychází z části undergroundové noise/industrial kultury beru až jako to druhotné. Což myslím jako pochvalu.


Jak jsem zmínil na začátku, u těchto záležitostí jde o prožitek a o ponoření se do hloubky tématu. Druhé album Morbus se věnuje období 50. a 60. let 20. století z pohledu občana tehdejší ČSSR a skladba V bodě zlomu je pohledem cizince sledujícího tehdejší dění v ČSSR ve zmíněném období. A tohle všechno je ve spojení s produkcí hodně jasné a vypovídající. Album má povedenou, silnou atmosféru, jakkoli se u noise music může zdát, že se o náladách nelze bavit. Ale lze, jen chtít. Pokud jde o temnotu desky, jeden moment za všechny. V jednu chvíli mi zcela nahodile část titulní skladby evokuje hudební doprovod dokumentárního seriálu o slovenských vrazích, který jsem před časem sledoval. A ten je dosti mrazivý.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky