Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Morgue Son - Impure Speculum Replete With Eeriness

Morgue SonImpure Speculum Replete With Eeriness

Victimer8.11.2012
Zdroj: CD promo
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Upřímná inteligentní metalová nahrávka, čím dál více stranou od těsných šablon a stylových omezení.

Jak praví staré známé rčení, s poctivostí nejdál dojdeš. A zrovna takový pocit mám z vývoje moravských MORGUE SON. Vývoje otevřenému novým možnostem, vlivům a vnímavému začleňování nalezených linek jak v původním rockerství, tak celkové atmosféře. MORGUE SON nastoupili určitou cestu, po které krok za krokem pokračují, dobře si pamatují její hlavní zastávky a sami se z nich učí. Stali se kapelou, která se postupem času etablovala v progresivním a pružném metalovém výrazu, díky čemuž termín metal nemusí nutně znamenat stokrát použité a obnošené. Kdo by taky nosil seprané hadry s děravými kapsami...? Novinku pojmenovanou "Impure Speculum Replete With Eeriness" po hudební stránce vidím jako čisté album, jehož poloha je v hledání nových prostor a síla v jejich objevování. Což ostře kontrastuje s názvem samotným, neboť nastavená zrcadla mají do pozitivně laděné čistoty děsivě daleko.

 

Album, jež bylo pořízeno v době končící zimy letošního roku ve studiu UnArt, může za tento krok jen poděkovat. Zvuk novinky mě opravdu baví, nic v něm na sebe zbytečně neupozorňuje ani nic netahá za uši. Jsou zde zachovány prvky živelnosti, zkrátka nic přehnaně klinického, je to naprosto přirozené. Echa ze Slavičína se nesou v rovině podstatných, na nic si nehrajících rytmů. V sedmeru zrcadlení máme co do činění s proměnlivou tvárností kapely, která proplouvá mezi svým extrémnějším výrazem zpátky k pokornému nebo třeba zasněně zpěvnému. Ostatně, mimo další témata, tahle deska je také o snech. Především je ale o symbióze metalu a klidných pasáží, atmosférického bigbítu i drsného řevu plného frustrací. Slav ke každému ze songů přidal komentář, jaká že myšlenka ho poháněla k jejich otextování a kde se ve svém nitru momentálně nacházel.

 

Udělali jste mi radost MORGUE SON. Vidím ve vás budoucnost, stejně jako ji jistě vidíte vy. Díky novince pak zejména vidím kapelu, které nejsou lhostejné jak směřování, tak poctivá práce pojímající s elegancí sobě vlastní vkusně posbírané během putování. Nač chamtivě brát plnými hrstmi, když to jde po troškách? MORGUE SON dali dohromady vyváženou desku, u které chápu její pořád ještě metalovější tvář, protože to tak zkrátka má být, ale po očku už vyhlížím, jestli by ve dnech příštích neslušelo trochu ubrat z plynu a dát ještě větší prostor rockovější poloze. Tyhle spekulace ale zatím do zrcadel posledních příběhů nepatří, třeba se s jejich odlesky setkáme příště. Třeba také s úplně jinými. Já si teď pospíchám znovu vyslechnout příběh mladé dívky spoutané u kůlu a možná jak potom půjdu městem, na chvíli si sednu na lavičku a budu sledovat jak se shlukuje místní omladina, volí vybraná slova a nutí k pouvažování.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 23.11.12 10:41odpovědět

Tahle deska je příjemným překvapením - kompozičně zajímavá, při notné délce nenudící, svižná a přitom jakási zamyšlená. Dobrá práce! 75 %

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky