Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tyhle Mortem jsem nikdy nevnímal a ani se nedivím, protože jejich dávná jepičí minulost vyplivla pouze jedno demo a pak se kapela stáhla do ústraní. Aby ne, když se začalo dařit jménům jako Arcturus, Mayhem nebo Dimmu Borgir. Na starý death Mortem nezbylo místo, chuť ani čas. Abych to vysvětlil, k zakládajícím členům této prachem zapadané hordy patří Steinar Johnsen a Marius Vold, ke kterým se poté přidal tlučmistr Hellhammer. Provádět spolky, ve kterých se prezentoval posledně jmenovaný vás nehodlám (ten seznam nelze dočíst). Vzpomeňme tedy alespoň na ty první dva.

Steinar Johnsen není nikdo jiný než léta zbožňovaný klávesák Sverd, k jehož nohám padly kapely jako Arcturus nebo Covenant, tudíž léty prověřená kvalita. A Marius? Ten byl vůbec prvním zpěvákem Arcturus. S malým plus, že svého času vypomohl také Thorns. Odtud tedy vítr vane. Deathmetalový pravěk budiž zapomenut a zahrabán v hlíně, návrat Mortem je sice návratem v čase, ale zcela v kompetenci black metalu. Přesněji jeho melodičtější podobě. Klávesy ala Sverd jsou samozřejmě k mání, takže si u nich hezky zavzpomínáme. Jdou hodně snadno rozpoznat, jejich symfonické pojetí známé ze starých Arcturus přijde samovolně na mysl prakticky v každé skladbě. Ještě něco? Ano, i ty Dimmu Borgir by se dali brát jako správné vodítko (staré desky).

Ravnsvart je vůbec první deskou Mortem. Takovým odklopením víka rakve a připomenutím starých přátelství. Nebo vůle nenechat takové hezké jméno jako Mortem v zapomnění. Anebo prostá radost si podobný styl znovu zahrát. Napadají vás další pohnutky? Jistě že ano... :) Hudba samotná navazuje na první desky výše zmíněných interpretů. A jde se na to pěkně od podlahy, nejsou akceptována žádná vybočení a experimenty. V tomto ohledu jsou Mortem docela ortodoxní. Jinak jsou spíš příjemnou vzpomínkou na začátek devadesátek, na dobu, kdy to melodické blackování teprve startovalo a tvořilo opozici ke zvrhlostem, ve kterých byly melodie zapovězeny.

Na albu je sice dostatek pasáží ke zvolnění, ale v celkovém dojmu působí přeci jen titěrně. Ravnsvart se snaží dopřát uchu převedším rychlejší (dost stereotypní) tempo, kde je dovoleno se rozplývat nad příspěvky jednotlivých umělců. Nejvíce, vlastně jako jediná na albu, se odlišuje závěrečná věc The Core. Je pomalejší, víc žije ze řezavých strojových riffů a její moc je doprovázena celkově důkladnější atmosférou. Já jen dodám - možná víc takových. Asi bych si zvykl, kdyby Mortem dopřáli svému albu víc odboček, změn a pošilhávání jinam. Takto deska pouze běží a běží a na konci doběhne (s malým povzbuzením) do cíle.

Je to tak, Ravnsvart je poměrně jednotvárná záležitost. Moc tomu nepřidá ani Marius, jehož vokál postrádá větší variabilitu a kráká si to pořád ve stejném zabarvení. Sice s hezkým zanícením hrtanu, ale jinak nic moc světoborného. Dalo by se říct, že mě časem prudí a po jakékoliv změně to doslova volá. Tahle deska je čistá žánrovka. Melo blacková vzpomínka. Příjemná, ale krapet statická. Překvapení nelze očekávat, debut Mortem funguje na bázi zaplnění místa po kapelách, které se za ta léta posunuly dál a jinam. Ať už to jsou Arcturus, nebo další jména zmíněná na začátku recenze. Nadšení by měl cítit ten, komu je po starých deskách těchto kapel smutno. Jiný bude nadále v klidové frekvenci, protože tyhle staré desky Mortem v ničem nepřekonávají. Hlavně tedy, že je radost (veřme tomu) je aspoň hrát.