Recenze: Mother Love Bone

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Mother Love BoneShine (EP)

David30.4.2012

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm

VERDIKT: Shine působí jako zajímavý hybrid mezi tehdy ještě silně podzemním grungem a rozjuchaným mainstreamem reprezentovaným natupírovanými strašidýlky se zálibou v okázalých prezentacích svých výtvorů. Mother Love Bone položili tímto EP klíčový díl skládanky, bez nějž by grunge nikdy nebyl v budoucnu schopen dorůst do tak závratných rozměrů.

Koncem roku 1987, kdy Green River již fakticky neexistovali, formují Stone Gossard, Jeff Ament, společně s bývalými členy další seattleské bandy Malfunkshun, zpěvákem Andy Woodem a bubeníkem Reganem Hagarem, jakýsi cover band Lords Of Wasteland. Tato sestava ovšem nemá příliš dlouhého trvání a již počátkem následujícího roku se za škopky objevuje Greg Gilmore (Skin Yard, Ten Minute Warning) a své místo opět zaujímá i druhý kytarista, starý známý Bruce Fairweather. Pánové si záhy mění název na Mother Love Bone a jejich krátká, leč velmi pozoruhodná jízda může začít...

Hoši na nikoho a nic nečekají a téměř okamžitě se pouští do skládání vlastního materiálu spojeného s intenzivním koncertováním, čímž si záhy vyslouží pověst jedné z nejslibnějších kapel Seattle scény. Lví podíl na stoupající oblíbenosti měl především frontman Andy Wood, jehož vzezření, barva hlasu i způsob, jakým se prezentoval při pódiových show ani v nejmenším neodpovídaly tehdejší pomyslné definici grungeového zpěváka. Andy byl rocková hvězda v pravém slova smyslu, šoumen od boha, čehož během živých vystoupení dokázal naplno využívat ve svůj prospěch, trochu Robert Plant, Marc Bolan nebo Steven Tyler, jednoduše se postavil na pódium a lidi mu zobali z ruky...

Mother Love Bone 1989
Díky stále sílící popularitě si Mother Love Bone všímají i lidé od PolyGram a pánově se tak stávají prvními mezi stylově spřízněnými kapelami, kteří podepisují smlouvu s major labelem. Debutové EP Shine vychází záhy na jaře 89 a jak jsem již předeslal, dává na srozuměnou, že časům undergroundových Green River nenávratně odzvonilo. Přestože určité pouto především s Rehab Doll zůstává stále zachováno, Mother Love Bone se pouštějí do mnohem komerčnějších, nebo chcete-li méně alternativních, prostor okupovaných takovými Aerosmith nebo i Guns´n´Roses s mírným přesahem směrem k tehdejší vládnoucí hair metalové scéně. Zde se naplno projevují potlačované záliby Stona Gossarda a Jeffa Amenta v hitovějších, rozmáchlejších a hravějších kompozících s převahou silných refrénů, umocněných sborovým vyřváváním. Žádné ztrápené umírání, ale v celkovém kontextu pozitivně šlapající hard rock, s vlivy, zejména stran zvukového kabátu, tehdejšího hlavního proudu, vstřebávající poslední zbytky životadárné vláhy zelené řeky. Trojice obstojně rockujcích songů Thru Fade Away, Mindshaker Meltdown, Half Ass Monkey Boy plus bonusovka Capricorn Sister si drží minimálně nadprůměrný standard a zvládá celkem bez problémů poutat posluchačovu pozornost, avšak kalibru přes osm a půl minuty trvající, grandiózní Chloe Dancer/Crown Of Thorns se nepřibližují ani na kilometr. Tato bez debaty nejsilnější píseň Mother Love Bone disponuje vskutku úžasným vnitřním nábojem, jenž ji táhne po celou dobu do stále vyšších a vyšších sfér. Především díky ní lze Shine označit jako velmi povedenou ukázku potenciálu stále rostoucí grungeové scény a jakýsi předěl v dosavadním vnímání podobných formací, tedy čistě undergroundových záležitostí lokálního významu.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?