Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mothlite - Dark Age

MothliteDark Age

Victimer11.12.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Spojení dvou odlišných dekád elektronické hudby sebou může přinést až euforické okamžiky. A těch jsou Mothlite díky vlastní invenci schopni během alba hned několikrát.

Zvukový cestovatel Daniel O´Sullivan zůstal pro tento rok věrný svému projektu Mothlite a dal dohromady jeho druhé pokračování. Kdo nezná Ulver nebo Æthenor, jako by snad ani nebyl mezi živými, takže podrobněji představovat Danielův rukopis nebude třeba. Ovšem tentokrát se ponořme do mnohem přístupnějších vod, do hry s hitovými ambicemi se zachováním jistého alternativního nadhledu. Mothlite je spojením vlny novoromantismu osmdesátek a soudobých elektronických možností. Danielova obliba v tehdejších interpretech je zřejmá, a tak se co chvíli na mysl vkrade vzájemná podobnost s odkazy Talk Talk nebo třeba Tears For Fears. Díky Danielově skladatelství je ale vše opatřeno podobným hávem ambientního tajemství, jako je tomu u posledních nahrávek Ulver. A taková charakteristika zní mým uším víc než líbezně.

 

Dark Age není albem prvoplánových hitů, ale jemnou a zamyšlenou destinací vzájemně se prolínajících odrazů dvou dekád. Jsou tu sice momenty (Something in the Sky), které nenechají v klidu zřejmě nikoho, ale jinak album působí klidně až dojemně. Ona dojemnost je právě tou spojitou nádobou vedoucí k časům synth-popové éry. Popravdě, já v onom období začal vnímat hudbu jako takovou, takže jakékoliv aspekty vyvolávající osmdesátá léta sebou nesou nutnou vlnu nostalgie. A nese ji také O´Sullivanův jedenáctičlenný komplet.

 

Jasně zde dokazuje jak snadno umí vytvořit píseň, která zanechává výraznější dojem. Nejde ani tak o styl, ani o prostředky, ale jde o schopnosti. Mothlite proplouvají zvuky, lepí je dohromady a tvoří poutavé písně. O těch je tohle album především. V každé lze něco nalézt, deska netrpí pověstným vlákenným syndromem slyšícím na jméno vata, od podobných neduhů je ošetřena po celé délce svého trvání. Pojďme k vokálu. Nemohu si pomoci, ale Daniel je ve své poloze v určitých sekvencích hodně podobný Garmovi. Skutečný rozdíl je pak nejvíce zřejmý v The Underneath, kterou hostující Kristoffer odzpívá celou. Danielův projev je barevnější, je schopen položit svůj hlas do širších výrazů, ale osobitost mu trochu schází. Spíš než aby reprezentoval sebe samého (což logicky činí), neustále někoho připomíná. Na druhou stranu zcela vyhovuje experimentálním polohám střetnutí dvou světů Dark Age a bez něj by album nebylo takové jaké je.

 

Ať počítám a vstřebávám dojmy jak chci, tak vítězí ten zvukově požitkářský, nehledě na formát nahrávky, který mám k dispozici. Bohatě vystačí slyšet co je třeba a dokázat nahrávku uchopit za správný konec. Příjemný dojem navíc dokreslí skromná stopáž jednotlivých skladeb a jejich seřazení. Pro fanoušky elektronické hudby by mělo jít o povinnou aplikaci. Já jsem se s Danielovým ohlédnutím přes rameno do dob dětství sžil dokonale.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 27.1.14 13:03

Ahoj Štěpáne, dovolím si komentář (pokusím se stručně, bylo by to na článek ... který vyjde brzo). Problematika Loudness war není problémem jen některých žánrů, blíže pravdě je tvrzení, že jen u některých žánrů s tímto problém není (vážná hudba, akustické žánry obecně, ale i tam už se najdou černé ovce). Důvod proto, aby metalová muzika byla přebuzená, mě nenapadá, vlastně všechna zásadní alba metalu, ta stylotvorná v 80. letech a v první polovině 90. let jsou přirozeně dynamická a nikomu to tenkrát nepřišlo jako problém. Svou nepopiratelnou úlohu v tom samozřejmě hraje aparát, u kapesních přehrávačů založených na nějakých čipových obvodech Loudness war problém není, u domácího poslechu to i na průměrném hi-fi aparátu slyšet je. Pro výrazně přebuzená , mnohdy s potrhaným zvukem, nemusíš chodit k elektronice (i když v tom máš samozřejmě pravdu), velká většina dnešních metalových či rockových alb je zvukově tragická rovněž, třeba v českém prostředí (ve snaze něco dohnat, „být světový“, nebo nevím) je to neposlouchatelná bída, jmenovat nebudu, ale slyšel jsem toho dost.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky