Recenze: Mournful Congregation - The Exuviae of Gods

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Mournful CongregationThe Exuviae of Gods - Part I (EP)

Garmfrost7.12.2022

Zdroj: bandcamp

Posloucháno na: všem a všude

VERDIKT: The Exuviae of Gods - Part I je dílem jemným, tichým s nejasnou nabídkou naděje…

Na přelomu podzimu a zimy přichází australští pohřebáci Mournful Congregation se svou novou nahrávkou. Respektive album vyšlo v květnu, ale já jej zaregistroval takřka o půl roku později. The Exuviae of Gods – Part I vychází označené jako EP. V případě Mournful Congregation znamená stopáž regulérní full-lenght desky. Čtyři roky nestačili k plnému vstřebání předchozí tryzny a je zde další výzva. To, že je album krátké, neznamená, že leze pod kůži o to líp. Tři skladby, tři styly doom metalu.

Úvodní Mountainous Shadows, Cast Through Time je v podstatě nejpříjemnější položkou nahrávky. V její společnosti strávíte takřka čtvrt hodiny. Na poměry funeralu je i docela rychlá. No, hárem do rytmu budete točit pěkně pomalu, ale na bicí úder nečekáte půl minuty. Jen čtvrt… Ne, vážně. Skladba je svižná. Je vlastně i posluchačsky přívětivá. Stačí si vzpomenout na pekla, která z kapely umí lézt. To nyní nehrozí. Oproti zbývajícím dvěma kompozicím je sice relativně tvrdá a jediná nagrowlovaná, ale náladu má otevřenou. Vznešenost atmosféry umocňují tu a tam varhany a tklivé vyhrávky sólové kytary. Pod tím vším duní záhrobní death metal.

Titulní instrumentálka The Exuviae of Gods čaruje uhrančivou jemností. Nad akustickými vyhrávkami a vybrnkávačkami poletují éterická sólová preludia. Jemnost není prvoplánovitá, je však všudypřítomná a pohlcující. Tiší rozvířené emoce způsobené úvodní perlou. Snesl bych však kratší stopáž. Za sedm minut se toho neděje tolik, abych zívaje nekoukal po hodinkách a nesvrběl mě prst k přeskočení na další stopu…

mournfulcongregation

Závěrečná položka alba An Epic Dream of Desire vás bude doprovázet nejdéle. Přes patnáct minut není samozřejmě na poměry Mournful Congregation nic moc. K těžkotonážnosti první skladby se ale nevracíme. An Epic Dream of Desire vyvažuje poměr mezi klasickou tváří Mournful Congregation zde zastoupenou Mountainous Shadows... a titulní skladbou. Je jemná, jsou zde elektrické kytary i akustické. Tempo je opět vražedně pomalé. Damon negrowluje, neryčí. Jen jakoby nezúčastněně recituje… Jak jde čas, nálada se zatěžkává a postupuje k čím dál větší ponurosti. Nezachází ale nijak daleko. Nedočkavého posluchače mučí očekáváním, které není pro každého jasně definovatelné. Zkrátka a dobře - úleva nebude!

Asi to bude chtít pořádně času, abych v klidu hodnotil. První dojmy byly nadšené. Druhé taky, ale postupně se mi zajídá titulní instrumentálka. První skladba geniální, druhá nebaví a třetí své mocné kouzlo prozrazuje postupně. The Exuviae of Gods - Part I je dílem jemným, tichým s nejasnou nabídkou naděje… Což u pohřebního stylu nemusí nutně být tou nejlepší zprávou... Přivoňte si ke kytici, koukněte na šedivé nebe zpoza deštníku a těšte se na noc, která tu mizernou scenérii schová pod pláštěm černých a šedých odstínů…

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?