Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Osmnáct let fungující trojice Mouth letos v březnu vydala teprve svou třetí dlouhohrající desku, což může navzdory stabilní sestavě zavánět trochu lajdáctvím, ale kdo si počká... znáte to. Album Floating si pod křídla vzalo německé vydavatelství Tonzonen Records a kdo se jen trochu zamyslí na grafikou obalu (nehledě pak na ztvárnění vnitřku a zadní stránky digipaku), snadno dojde k závěru, že Mouth se vrhli na exhumaci starých rockově-psychedelických nálad, což se v promo materiálech ještě doplňuje o zmínku o kraut-rocku a nevím proč o retro-progu. Pokud si pod tím kraut-rockem představujete spíše elektronikou ovlivněný rockový experiment, Floating vám Německo 70. let moc nepřipomene. Což nijak nevadí.

Naopak první reminiscence je jasná a přichází hned s úvodními vteřinami nahrávky. Pink Floyd, a to Pink Floyd hodně staří, psychedeličtí a ve zvuku se silně dominujícím Rickem Wrightem. Zmiňme desku More, ale určitě by nás napadla i nějaká další. Myšlenková zkratka by mohla vést k rychlému závěru, že Mouth nedělají nic nového, než že opisují u klasiků, nicméně pravda je trochu složitější a zmínka o PF byla spíš z důvodu zařazení kapely a jejich tvorby do kontextu. Hudební obsah Floating je totiž mnohem zábavnější, než by se na první poslech mohlo zdát.

A těch poslechů, než se mi to celé poskládalo do nějaké rozumné rovnice, bylo určitě víc než pár. Mouth na albu představují prakticky dvě lehce rozdílné polohy toho, jak posluchače správně naladit na barevný výlet zpátky do léta lásky s kyselinou pod jazykem, a oba tyto přístupy jsou moc fajn. Prvním z nich jsou čistě instrumentální, delší a v pravém slova smyslu psychedelické skladby (za všechny Sunrise či Homagotago). Tím druhým jsou skladby kratší, zpívané přiléhavě zefektovaným hlasem, které vzývají ducha starých dob s o nic menší naléhavostí. Za všechny Madbeth, kvákadlem zatížená O.T.B. Field nebo přímočařejší Reversed. V nich jakoby se místy objevila lehká stopa progových kapel typu Yes (Distance), ale je to spíš jen další koření, které utváří celkový obraz desky jako vyhlídkového letu do vzdálené historie.

Přes všechnu pohodu, která z desky vane a která mi přijde sympatická, bych byl naproti tomu trochu opatrný v tom, pokud bychom měli kapele přiznat nějakou osobitost či invenci. Rozhodně nepopírám, že jejich bleší trh starých krámů má své kouzlo a jistou přitažlivost pro ty, kteří mají rádi zmíněný žánr a jeho dobu, ale stejně tak to budou dost možná právě tito fanoušci, kteří se k podobné produkci budou stavět kritičtěji. Prostě proto, že archiválie pro ně mají větší sběratelskou hodnotu než současné pobláznění vším, co zavání vintage zvukem. Takové to klasické dilema, které se táhne už Hamleta.