Recenze: Mr. Bungle - The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Mr. BungleThe Raging Wrath of the Easter Bunny Demo

Michal Z13.9.2021

Zdroj: Flac

Posloucháno na: FiiO X1, FiiO E06, Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm

VERDIKT: Vzpomínka na doby dávno minulé, kdy se začal do metalu tlačit nadhled a poťouchlosti. Začal se rodit crossover. Výchozí thrashmetalová sloučenina je zde hnojena vším možným, co začalo tento styl kontaminovat. Brzy vyrazily nové větve na metalovém stromu. Dobový dokument, přepracovaný dnešní technologií u mě obstál se ctí a má i starému thrasherovi co nabídnout. Navíc když je na co vzpomínat a užívat si asociace, je prožitek z alba silnější.

Doba je dynamická a nahrává nečekaným momentům. Jedním z nich bylo ožití formace Mr. Bungle. Fištróni Patton, Spruance a Dunn přibrali mistry oboru – Lombardo, Scott Ian a rozhodli se znovu namastit 34 let staré demo. Proč ne. Spolupráce Pattona a Lombarda už proběhla pod značkou Fantomas a nedávno přinesla navíc fantastické debutové album projektu (kapely) Dead Cross. Proč tedy tuto kvalitativně výbornou kooperaci nepřenést i dál, do dalších projektů.

Zběsilé oldschoolové osmdesátky od prvních taktů The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo mají úsvit. Naivní rychlostní dobové riffy, nadhled a nadsázka tolik typické pro Mucky Pup, Green Jelly, Suicidal Tendencies a odvázané Anthrax. Chlapi nemají problém shrnout celou osmdesátkovou thrashmetalovou scénu do tří minut a slovníkově ji popsat a katalogizovat. Většina materiálu neoslňuje ničím převratným stylotvorným, to je fakt této nahrávky. Takto se líhnul thrash metal bez mantinelů z výchozího ryzího vzorce. Při poslechu metám pohybové kreace a smekám v jednom taktu. Když už mám dojem, že jen kolovrátkují a skladbu natahují, dostanu záhlavec v podobě rafinovaného riffu, melodie, nebo štěkavou upomínku páně Pattona.

Cover skladba S.O.D. - Hypocrites / Habla Español o muere jasně dává najevo, jaký thrash tito páni mají rádi. Nadsázka a prča. Tolik typické pro Billyho Milana, respektive staré Anthrax. Každá sranda však jednou skončí a thrash ve vysokých obrátkách, podaný mistry, vše smete. Zůstává jen čistá zem, čekající na nové obdělávače, nebo obyčejné uctívače minulosti. Zběsilost na plný plyn je dalším synonymem nahrávky, která musí těšit nejedno starého ošlehaného posluchačského veterána. Ale není to jednoduchý popis. Pod povrchem vše rafinovaně kolísá, byť ve výsledku skladby vyznívají spíše obyčejně. Chce to zvýšit úsilí a najít si hudební finesy osobně. Tancuje se v rychlém tempu, a když se v delších skladbách dostavuje pocit nudy, zavelí zkušenosti tvůrců a vloží do hry spoustu poťouchlých zapamatovatelných háčků.

Dochází i k čelním střetům starých Anthrax s Faith No More. Aby toho chvatu nebylo málo, vše stvrdí Loss for Words od starých Corrosion of Conformity, dalších to průkopníků crossoveru. Album je všemocné, zpočátku máte pocit, že posloucháte staré Megadeth, vzápětí se to přesype do vichřice a neřízeného vpádu potrhlostí. Místy dojde k nudě, kterou starý thrash často trpí a nevyhýbá se to ani přehrávce prastarého dema polozapomenutého souboru. Přesto pozitivní okamžiky a dojmy převažují nad zbytečností. Naštěstí materiál má čím promlouvat dodnes.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?