Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mrakomor - V dekádách dekadence (EP)

MrakomorV dekádách dekadence (EP)

Bhut12.7.2023
Zdroj: bandcamp //promo odkaz od kapely
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Projev vnitřního pnutí a průchod sentimentální nálady do blackových tónů. Nezastřené a upřímné dílo, které v budoucnu může přinést zajímavé vyústění. Našlapuje opatrně a stejně tak by měl přistupovat i posluchač.

Nechat hovořit emoce skryté v nitru před okolím nebývá často žádoucí a společnost a řada nepsaných pravidel a zvyklostí si žádá, aby takové pocity byly spíše potlačovány a tlumeny. Upřímné názory se nenosí. Jsou vytrhovány z úst a obaleny myšlenkami a idejemi, které autor vyřknutého mnohdy ani netušil, zda by mohla souvislost takto protnout řečené. Je třeba být rovný a neskrývat se za masku nadvěcnosti, lhostejnosti, ironie a v mysli tápat a lovit vhodnou prezentaci, která by neublížila ani otravnému hmyzu. Prdlajs. I takový Mrakomor svou hudbu dělá upřímně, neskrývá se za umělecký záměr, nemá problém unést názory druhých a jde s kůží na trh. Tak tady ho máte. Malé skromné EP s nápady, které vylezly z nitra autorova. V dekádách dekadence je titul této nahrávky a my se na ní stejně otevřeným pohledem mrkneme.

 

Krkolomný úvod o upřímnosti a odosobnění jsem nevedl jen tak nahodile. Ta odvaha, se kterou autor vyšel na světlo se cení, protože, když si to pustíte, tak vám během chvilky dojde nakolik je toto dílem amatéra. Ale zkusme to trochu rozebrat a podívat se na jednotlivé kapitoly, které celý materiál tvoří.

 

Tak předně je tu délka materiálu. Když vyškrtneme intro a outro, tak máme tři úplné skladby, které však v časovém součtu nevytvoří delší zážitek, než co se vejde do nějakých dvanácti minut. To je trochu málo. Hrát kapela grind, tak by to mohlo být někdy až moc, ale tohle je depressive black metal. To je žánr, který vnímám jako sondu do hlubin trýzně vlastních duší a ráchání se v té zoufalosti, pokud možno, co nejintenzivněji a výsledek tak otisknout do delších kompozic a rovin, aby i posluchač měl sakra co dělat. Budiž. Spíše se tedy přikloníme k melancholickému atmosférickému blacku a vědomí, že jde o takovou malou sondu.

 

 

Druhý bod bych viděl na zvuk. Ten bolí. Zcela evidentně se volilo vyšší hlasitosti, aby řezavý zvuk kytar byl hladinou intenzity rozdrcen a výsledný tříštivý zvuk tak vzbuzuje dojem rozpadlého, vychraptělého repráku, což se někomu může klidně i líbit, ale myslím, že je to škoda. Na druhou stranu pak tato situace nahrává tomu, že předchozí odstavec je vlastně pozitivní zprávou. Poslouchat takové trosky zvuku třičtvrtěhodiny by mohlo být složitější. V tom balastu se pak spíše skrývá a zastírá i vokál, který volně a hrubě odříkává text, což není nic pro ničemu, prostě styl, který není v tomto hudebním směru nikterak neobvyklý. Bicí jsou automatické a zvolené tempo jim však sluší. Obávám se, že v rychlejších momentech by to nemuselo být ono, takže tohle shledávám taky jako rozumný krok.

 

A jaký je tedy celek? Intro a Outro jsou pěkné vydrnkávané melodie, což je naprosto v pořádku a v rámci žánru zdatně splněný požadavek, ne-li až nutnost mnohdy. Zbylé tři skladby mají dobrý nápad, směr a nebýt toho třaskavého zvuku, tak bych asi neměl problém ani s opakovaným poslechem. Takhle si dávám pauzy a prokládám jiným black metalem a klidně stejného ducha. Na druhou stranu ten obecný sound a nálada mi zase připomněla pradávné kapely, respektive jejich dema, která se mi ve své době líbila, a právě takový zvuk mají. Podvědomě to asi vnímám jako poplatnost nějaké doby, a proto mě to setkání v roce 2023 s takovým zvukem spíše překvapilo. Jmenovat mohu klidně kapelu Aaen Anima a jejich dvacet let starý materiál, který se mi svého času dost líbil. Takže se od odmítavého postoje volně přechází v nostalgické pozitivum.

 

Ale abych se vrátil ke konstrukci skladeb. Přijde mi, že by některé kousky zasloužily trochu rozvést, či podržet klidně i v nějakém monotónnějším rámci. Proložit skladby barvitější drnkačkou, nebo industriálním samplem, protože to je element, který tu vlastně pořád hledám. Ale za to může především ten obal s továrenským komínem a odkazy názvů skladeb na takové špinavější téma, které by nějaký ten ruch sneslo. Ale autor to zjevně cítí jinak a to, že by se mě líbilo něco jinak, vlastně nic neznamená. Ale poslechněte si to, prohlížejte si obrázek a nechte se prostoupit tou zvláštně melancholickou náladou, která je tu vyvedena vskutku dobře. Má to své kouzlo a ta svéráznost se stává vlastním triumfem. Jsem zvědav, jestli dojde k nějakému pokračování, vývoji a dalším posunům. Takto je to vlastně celkem v pohodě, ačkoliv to svůj hmyz jistě má.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky