Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mühr - Messiah

MührMessiah

Bhut17.2.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Tady lze zcela jasně hovořit o cíleném a svědomitém počínání - naprosto upřímně míněná hudba má totiž daleko větší účinek, než strojená a nafouknutá bublina.

Mühr jsou nenápadní, jsou tajemní a dělají tím čest svému žánru. Říká se mu drone a v jejich podání má co do činění s doom metalem. Mühr našli svou osobitou cestu, která sice pokukuje po slavnějších jménech, ale nijak tím nekazí vlastní obraz. V loňském roce o sobě dali vědět svou debutovou prací Messiah, která už svým zajímavým pojetím stojí za zmínku.


Stojíme na prahu hudby, která vyžaduje soustředění a oproštění se od nežádoucích vlivů. Je to prožitek, který nelze přeseknout a jít vynést odpadky. To počká, Mühr nečekají. Ačkoliv by jejich vláčné tempo mohlo působit dojmem, že vám nic neuteče, teprve při bedlivém poslechu zjistíte, že to, co se k vám line, má svůj smysl a bez jediné vteřiny by se snadno mohl roztříštit celkový dojem. Dejte si dohromady hloubku funerálních Ahab, jemnost Alcest a éteričnost Sigur Rós. Jsou to jen drobné nástřely toho, co se vám při poslechu může honit hlavou. K tomu navíc dodávám, že mrazivější a účinnější dopad desky je docílen pojetím stopáže a tracklistu – pouze jedna stopa dlouhá necelých padesát minut. Originální? Zajisté nikoliv (vzpomeňme, jaký skvost tímto způsobem vznikl; na mysli nyní mám samozřejmě Green Carnation a jejich Light Of Day, Day Of Darkness), ale bez debat účinné.

 

Mühr se sice pohybují jinde, ale na vysoce položenou laťku útočí zcela obdobně. V jistých momentech jsem si připomněl i nekonečné vesmírné cvrlikání mých oblíbených dronových mistrů Löbo, ale takového stylu se Mühr dotýkají jen okrajově. Berou si od každého žánrového kolegy jen část, upraví ji po svém a zamíchají v jeden monolit. Výsledek rozhodně nemá porodní bolesti, které některé debutové práce provázejí, tady lze zcela jasně hovořit o cíleném a svědomitém počínání. Naprosto upřímně míněná hudba má totiž daleko větší účinek, než strojená a nafouknutá bublina. „To jsme zkrátka my, stojíme si za svým zvukem, svým stylem hraní a tak to prostě je. Ber, nebo nech ležet“, tahle slova z desky vyloženě promlouvají, jak jinak lze uvěřit táhlému mučení kytar a ležérnímu bubnování? Mühr nezrychlí, když nechtějí a stejně to funguje i naopak. Pohrávají si s každým tónem, který ze svých nástrojů vyloudili tak dlouho, dokud je nepřestane bavit, okoření jej drobnou finesou, ale tak, aby následující moment nepůsobil jako schod v dlouhé chodbě. A to je ta invence, kterou můžeme obdivovat.


Možnost sednout si a na malý moment hodit za hlavu veškeré dění za dveřmi má jen málo lidí, ale snažím se tyto okamžiky oživovat taktéž. Budete-li někdy mít čas a chuť provozovat něco podobného, zkuste sáhnout po nahrávce Messiah. Jistě, nastanou momenty, kdy vám to kapela patřičně osolí a skoro vás zvedne ze židle, ale nepůjde o nic zásadního - divoké výjezdy a hřmotné zvraty rozhodně nečekejte. Tolik minimalismu, ale je to vážně síla.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky