Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mühr - Messiah

MührMessiah

Bhut17.2.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Tady lze zcela jasně hovořit o cíleném a svědomitém počínání - naprosto upřímně míněná hudba má totiž daleko větší účinek, než strojená a nafouknutá bublina.

Mühr jsou nenápadní, jsou tajemní a dělají tím čest svému žánru. Říká se mu drone a v jejich podání má co do činění s doom metalem. Mühr našli svou osobitou cestu, která sice pokukuje po slavnějších jménech, ale nijak tím nekazí vlastní obraz. V loňském roce o sobě dali vědět svou debutovou prací Messiah, která už svým zajímavým pojetím stojí za zmínku.


Stojíme na prahu hudby, která vyžaduje soustředění a oproštění se od nežádoucích vlivů. Je to prožitek, který nelze přeseknout a jít vynést odpadky. To počká, Mühr nečekají. Ačkoliv by jejich vláčné tempo mohlo působit dojmem, že vám nic neuteče, teprve při bedlivém poslechu zjistíte, že to, co se k vám line, má svůj smysl a bez jediné vteřiny by se snadno mohl roztříštit celkový dojem. Dejte si dohromady hloubku funerálních Ahab, jemnost Alcest a éteričnost Sigur Rós. Jsou to jen drobné nástřely toho, co se vám při poslechu může honit hlavou. K tomu navíc dodávám, že mrazivější a účinnější dopad desky je docílen pojetím stopáže a tracklistu – pouze jedna stopa dlouhá necelých padesát minut. Originální? Zajisté nikoliv (vzpomeňme, jaký skvost tímto způsobem vznikl; na mysli nyní mám samozřejmě Green Carnation a jejich Light Of Day, Day Of Darkness), ale bez debat účinné.

 

Mühr se sice pohybují jinde, ale na vysoce položenou laťku útočí zcela obdobně. V jistých momentech jsem si připomněl i nekonečné vesmírné cvrlikání mých oblíbených dronových mistrů Löbo, ale takového stylu se Mühr dotýkají jen okrajově. Berou si od každého žánrového kolegy jen část, upraví ji po svém a zamíchají v jeden monolit. Výsledek rozhodně nemá porodní bolesti, které některé debutové práce provázejí, tady lze zcela jasně hovořit o cíleném a svědomitém počínání. Naprosto upřímně míněná hudba má totiž daleko větší účinek, než strojená a nafouknutá bublina. „To jsme zkrátka my, stojíme si za svým zvukem, svým stylem hraní a tak to prostě je. Ber, nebo nech ležet“, tahle slova z desky vyloženě promlouvají, jak jinak lze uvěřit táhlému mučení kytar a ležérnímu bubnování? Mühr nezrychlí, když nechtějí a stejně to funguje i naopak. Pohrávají si s každým tónem, který ze svých nástrojů vyloudili tak dlouho, dokud je nepřestane bavit, okoření jej drobnou finesou, ale tak, aby následující moment nepůsobil jako schod v dlouhé chodbě. A to je ta invence, kterou můžeme obdivovat.


Možnost sednout si a na malý moment hodit za hlavu veškeré dění za dveřmi má jen málo lidí, ale snažím se tyto okamžiky oživovat taktéž. Budete-li někdy mít čas a chuť provozovat něco podobného, zkuste sáhnout po nahrávce Messiah. Jistě, nastanou momenty, kdy vám to kapela patřičně osolí a skoro vás zvedne ze židle, ale nepůjde o nic zásadního - divoké výjezdy a hřmotné zvraty rozhodně nečekejte. Tolik minimalismu, ale je to vážně síla.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky