Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Francouzskou blackmetalovou kapelu Mur docela dobře vystihuje název jejich loňského singlu Black Core. V jejich případě si totiž ten black metal musíte dát do uvozovek, chápete-li jej klasicky a s vazbou na historii žánru, protože muzika této formace vychází mnohem víc ze současnosti a ten black je pouze jeden odstín z mnoha v paletě jejich výrazu. Byť docela silný.

Mur se na scéně pohybují nějakých deset let a jejich jediná dlouhohrající deska výstižného názvu Brutalism jim vyšla na Les Acteurs de l’Ombre Productions v říjnu 2019. A to není mnoho. Stejné vydavatelství má na svědomí i jejich aktuální, v pořadí druhé EP, opět s jasným a výstižným názvem Truth, které nám došlo do redakce na recenzi a k jeho smůle skončilo u mě. V jeho neprospěch totiž hraje hned několik faktorů - počínaje tím, že navzdory vydavatelským tradicím a standardům je tentokrát grafické provedení digipaku vyslovený hnus, a konče potom tím, že přišlo v době, kdy jsem koupí nových beden posunul kvalitu domácí reprodukce zase o pěkný kousek dál. A s tím samozřejmě opět poklesla míra tolerance ke zvukovým průšvihům. Pro ilustraci si nastavte zesílení vysoko, nasaďte svá oblíbená sluchátka a zkuste tohle:

Pokud máte ještě hlavu na krku, budeme pokračovat.

Problém desky Truth je především zvuk, který svým brutálním zkreslením nedovoluje - při vší možné snaze - bližší průzkum vlastní hudby. Respektive zhruba takto to mám nastavené já a opravdu těžko dokážu poslouchat něco, co představuje z hlediska poslechového zážitku čiré utrpení. Zvuk desky Truth bych přirovnal k situaci, kdy na vás současně řve deset lidí a vy se (možná jen ze slušnosti) snažíte všem porozumět a nedej bože jim ještě nějak odpovídat. Zmatek. Chaos. Bolest hlavy. Nějak takhle si představuju mučení sonickou deprivací.

Nicméně Mur jsem si poslechl, dvakrát nebo třikrát, už ani nevím. Klávesák má můj obdiv. Právě jeho nástroj je určujícím prvkem desky a jeho rejstříky svědčí o otevřené hlavě a odvaze. V celkovém vnímání nahrávky je dokonce natolik dominantní, že posouvá náhled na kapelu od black metalu až kamsi k industrialu, k EBM či podobným, temně elektronickým žánrům. Ve srovnání právě s klávesami je až trapné, jak nejapně místy působí ostatní nástroje. Především bubny jsou naprosto ztraceny v mlze (zkuste najít kopák) a kytary jaksi kvílí čistě pro efekt.

Celkově je hudba Mur soustředěna na jeden jediný cíl - rozhodit vás. Vzít vás za límec a vykopnout z komfortní zóny někam na mráz. Používá k tomu osvědčené postupy - disharmonii, komplikovanou a proměnnou rytmiku, freneticky nařvaný vokál, výrazné zkreslení a v neposlední řadě už zmíněný nepříjemný zvuk. První tři skladby vše uvedené naplňují beze zbytku a tvoří jádro nahrávky. Digitálně nervní black core, kdy čtvrthodinka poslechu vydá za celou šichtu v uranovém dolu. Čtvrtá skladba je cover skladby Such a Shame od Talk Talk (originál z roku 1984 máte ZDE), a je to přesně ten případ, kdy si nebudete vůbec jistí, co je větší hrůza. Jestli původní, nebo nová verze. Anebo jestli to celé není jen nějaká vyšší, sofistikovaná forma humoru sekty iluminátů.

Poslechově zajímavá je pro mě pouze poslední skladba, desetiminutová titulní věc Truth, která trochu působí jako remix (byť to nikde není uvedeno) a představuje nejvíc elektronickou věc na desce. Jednak je ale instrumentální, takže nemusím poslouchat toho nařvaného vokalistu, jednak má příjemné tempo a zvláštní, takovou zdrogovanou atmosféru, a jednak se vybodla na snahu mě vykolejit. Naopak - příjemně se pohupuje jak lodička na digitálním oceánu a lehce pluje kamsi do neznáma. Netvrdím, že něčím takovým se chci živit, ale na tu bídu kolem je tohle docela fajn. Pánbů zaplať za ty dary.