Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Můra / Moorah - Marnost nad marnost // Doom Invocations And Narcotic Rituals

Můra / MoorahMarnost nad marnost // Doom Invocations And Narcotic Rituals

Bhut28.6.2022
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Není můra jako můra, nebo chcete-li není Moorah jako Můra.

V posledních cca dvou letech se v tuzemských podzemních chodbách začala na světlo lepit nejedna můra. Lépe řečeno ty můry jsou hned dvě. Jedna se jmenuje Moorah a druhá jednoduše Můra. Že není můra jako můra si ukážeme právě teď.

 

Čtenář snad promine, že aktualita povídání má roční sekeru. Snad i proto dávám do jednoho článku hned dva materiály, aby exkluzivita psaní trošku dohnala zmíněnou proluku.

 

Vezmeme-li sled událostí chronologicky, musíme se nejprve pozastavit u tělesa Moorah, neboť to dle dostupných archiválií vylétlo poprvé v roce 2019 a v roce následujícím zanechává první z řady menších otisků. Tím mám na mysli demo Kataklyzma, jež je následováno druhým demem a o rok později čtveřicí singlů, kde takto napjatě budovaný vývoj vrcholí velkou debutovou desku Marnost nad marnost. Tvůrcem ústřední myšlenky je Count Hroozah, který k sobě pro realizaci velké nahrávky přibírá další souputníky, z nichž historicky nejvýznamnější osobou je jistý Ferenc Fečo, kterého bychom měli znát jako prvního bubeníka Master’s Hammer.

 

Můra naproti tomu vzniká o rok později (2020) a diskografii tvoří jediná dvoupísňová položka, kterou je EP Doom Invocations And Narcotic Rituals. Skupinu tvoří rovněž čtvero postav, kde můžeme pozorovat vazby na Voluptas potažmo Brauncholda (zpěvák Mizzy), dále na Sekeromlat (kytara H), či The Tower (bubeník S.).

 

Z uvedených faktů lze trochu vyšpionit konkrétní styl, kterým se obě kapely prezentují. Ano, je to vlastně black… tedy v případě Můra je to spíše hnusný death s doomovým opláštěním. Tak se na ty nahrávky vrhněme trochu v detailu.

 

Moorah s albem Marnost nad marnost ukazuje svérázné pojetí black metalu, které je v daný poslechový moment plně funkční, členité a dokáže udržet pozornost. Možná že první kontakt nenabídne nic speciálního, ale o to patrně kapele ani nešlo. Najdeme zde totiž velice přímočarou a v dobrém slova smyslu primitivní formu black metalu. Nečekejte zuřivé burácení, na to se tu najde až příliš volnějších pasáží, které by štítek „raw“ důsledně přemazávaly. Je to ve výsledku velmi prostý a (řeknu to natvrdo) obyčejný black metal. Můžeme album odložit s tím, že nového nenese nic, žánr neposouvá, nekříží a vlastně jen poctivě cituje hudební cítění autorů. Na druhou stranu mě to vlastně nijak nevadí, nepřekáží a dokážu si v nahrávce najít své momenty, které se mi zamlouvají, byť album jako celek není z nejsilnějších. Je to úlitba pro fanoušky klasického black metalu a taková důstojná pocta tomuto žánru. Kapela se nikam netlačí, hraje od srdce… nebo alespoň tak jsem to z poslechu vyčetl. Je to fajn, funguje to, baví to, takže je to vlastně naprosto v pořádku.

 

 

Můra s EPkem Doom Invocations and Narcotic Rituals obohacuje tuzemské vody hrubého death metalu o další dílo, které má podmanivé účinky vlastně okamžité. Už samotný obal napovídá, že půjde o mysticky založenou věc, což ostatně dokládá i samotné pojmenování nahrávky. Chcete-li vykolíkovat teritorium, kde tahle Můra létá, tak bych se nebál poukázat na okultní umění Grave Upheaval, možná tam najdeme i kapku jedu z poháru Teitanblood a pamětníci jistě vzpomenou na Disembowelment. U posledně jmenované položky bych příměr hledal zcela nejlépe. Můra sice dala ochutnat světu jen dvě skladby, avšak s hromadným časem trvání nějakých dvacet minut, takže čas na prožívání je vlastně dostatečný. Prasácký zvuk a kanální vokál je příslibem charismatického zážitku, který zarezonuje v každé pokřivené a nemocné duši. Fajnšmekři mohou využít nějakou svíčku, tmu a třeba lekci chemie. Mně k absolutnímu prožití postačí plné soustředění a vnik do podstaty skladeb přijde sám. Tohle je předzvěst, která se může vykreslit v krásnou velkou desku. Jsem napjatý.

 

 

To, že není můra jako můra je už doufám zřejmé. Jedna Moorah si hraje s klasickým black metalem a úroveň daného udržuje v adekvátní rovině, kdežto druhá Můra si hraje s okultním death metalem, který podporuje záhrobní doom, což zní strašně klišovitě i kýčovitě, ale je to vlastně trefné vyjádření. Snad bych ještě pro úplnost doplnil, že na obale desky Moorah Marnost nad marnost je Lišaj smrtihlav, což je motýl z čeledi lišajovitých a ne můrovitých, ale to je jen taková blbost na závěr.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky