Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
My Dying Bride - The Ghost of Orion

My Dying BrideThe Ghost of Orion

Victimer26.3.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Cit pro plynulost a dobře ukrytou krásu povznesený nad vše ostatní. My Dying Bride jako jistí a pokorní průvodci vlastní jedinečností.

Na vdavky připravená kráska stále není uzdravená, už roky jí není dobře, umírá. My Dying Bride se po pěti letech vrátili s novým opusem The Ghost Of Orion, poprali se s mimohudebními nástrahami a dospěli do bodu, kdy je ten správný čas jít s pravdou ven. Dosud poslední album Feel The Misery jsem přijal pozitivně, protože jsem si k němu uměl najít cestu a naplno se do něj ponořit. Strávil jsem v jeho společnosti nemálo času, to se nezapomíná. Dnes už mi ve stínu novinky tolik zajímavé nepřijde, najednou je na mě až moc energické a snad i nastrojené. Ale znáte to... Teď bude nejlepší nechat ho spát, vše ostatní rozhodne až další odstup a možnost si vše v klidu rozebrat.


Existuje víc lidí, kterým se několik posledních alb My Dying Bride slévá a je trochu problém je identifikovat. I když jsou to všechno nadprůměrná díla, punc jedinečnosti jim schází. Dá se to chápat, stejně jako se s tím dá i nesouhlasit. Nebudu zastírat, že novinka na mne v první chvíli přesně takto působila. Ještě, že jsem z prvních dojmů už nadobro vyléčen a nedám na ně už z principu. Z tohoto důvodu jsem byl v klidu, navíc když jde o album My Dying Bride. Srdcovky, co mě nutí chtít vědět a vnímat víc naprosto přirozeně. Pocit, že poslouchám poměrně nevýraznou kolekci, která sice tlumí i zvyšuje své vnitřní utrpení, ale své pravé emoce zatím skrývá, mě dost brzy opustil.

 


A pak definitivně zmizel, začal se probouzet nový. Tahle deska ho sama nabízí a tím o sobě také dost říká. Přímá, dřevní, melodická a upřímná, taková je The Ghost Of Orion. My Dying Bride volí tradiční přístup, svědomitě mísí těžké kusy s vznešenou melodikou a nepotrpí si na okázalosti. Předvádí svůj klasický doom metal první jakosti bez velkých gest. Album zdobí dobrý zvuk, Aaron je velmi soustředěný a jeho vokál nemá chybu. V obou případech se to jeví jako povedený koncept. Mít vše na stejné bázi, nevykřičet se do němoty, neznít přehuleně a nezabývat se tím, co se děje okolo. Co bylo. To důležité je tady a teď a tahle deska to umí říct. My Dying Bride si nepotrpí na výstřednosti.


První tři skladby hovoří jasnou řečí a udávají tón alba. Výpravné kusy ukazující současný směr My Dying Bride. Plné melancholie, nevtíravých melodických postupů a s dobře voleným hrubým doprovodem jako kořením. Brutalita nevěsty se může zdát na úkor přehlednosti zatažená, ale ve skutečnosti je jen citlivě dávkovaná. Taková To Outlive the Gods u mne vyrostla v neskutečně podmanivou záležitost. Další stěžejní položkou alba jsou dvě epické tryzny The Old Earth a The Long Black Land, kde kapela svou započatou práci kompletně dovrší. Pocity ze všech nosných skladeb se průběžně mění, ale když dojde na valivé rozhoupání The Old Earth a Aaron začne kombinovat své plicní problémy s naléhavým vokálem jako nemocný kazatel zachovávající si svůj šlechtický původ, už není cesty zpět. Tohle album je krutě krásné a jeho nebohá vášeň nás musí navždy přežít.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/mdb%2020.jpg


Ani zklidňující pasáže nejsou novince cizí, je to její další tvář. Různé instrumentálky, dohry a předehry mě většinou neberou, ale taky jsou alba, kde mně v zásadě nevadí. A The Ghost Of Orion patří do té druhé kategorie. Všechny tři skladby, kterých se tahle charakteristika týká, jsou věrné atmosféře alba. Nečeří vodu, zbytečně na sebe neupozorňují, plynou a spojují. V tichosti sborů Your Woven Shore deska příjemně dohrává, éterická jemnost The Solace s ženským vokálem a v kombinaci s typickým rukopisem kapely se nakonec hezky rozvine, a titulní vybrnkávačka, která tvoří mostek mezi nejvýpravnější částí alba, songy The Long Black Land a The Old Earth, je jednoduše zastřená a vyšeptávaná, protože si to album žádá.


Novinka je naprosto vyrovnaná deska bez excesů a zbytečných povzbuzení, její struktura je pevná, nezatížená povrchními nesmysly. Když si vzpomenu na zdivočelou bestii The Light at the End of the World, která po experimentech s procenty vrhla kapelu zpět do starých lesů a ruin, mohla by The Ghost Of Orion symbolizovat její zkrocenou verzi. Jejich příběhy a povaha se sice liší, ale ta přímočará hra s původní krásou je si velmi podobná.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Garmfrost / 26.3.20 18:59odpovědět

Feel the Misery bylo fantastické album, ale z The Gost of Orion jsem nadšený. Nádherně pestré a vzdušné album plné jasně daných melodických linií. Zdánlivá přímočarost nabízí skryté metafory. Jasně, jsem starý blázen a nekritický fanda MDB, ale přece jen jsem jejich desky s výjimkou Feel the Misery nechválil bez výhrad pěkných pár let. Možná moje nadšení časem opadne, ale zatím si užívám plnými doušky.

Kruppe / 26.3.20 13:34odpovědět

No, Feal the misery mi prisla o dost lepsi,toto album pouzivam jako kulisu,bohuzel...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky