Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nachtmystium - The World We Left Behind

NachtmystiumThe World We Left Behind

Victimer12.9.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Po rouhavém výletu na Silencing Machine, který pobavil, nastal čas na prověřenější příspěvek NACHTMYSTIUM z posledních let, který ovšem baví také.

Čas na další sběr omamných bylinek rašících ze všech pařezů houbového království NACHTMYSTIUM právě nastal. Údajně tedy jeho poslední výzva ke vstupu do zahrady heroinové hájenky. Rychle se nakvartýrovat dovnitř, než se zavře krám. Ale dost dohadům, stejně jako těm, podle kterých je Blake Judd zrádce undergroundu, zlodějíček a zasran. Vrať love, říká si asi mnoho hlavinek sjetých z psychedelického mraku, povážlivě klečícího na tepně chřadnoucího black metalu. Bohužel drazí, s hlavní personou kapely, s týpkem, co to potřebuje mít víc než vy všichni dohromady, není asi zrovna snadné vycházení. Já si raději pouštím "The World We Left Behind", desku, která se nakonec rozjede do skvělých obrátek.

 

Byla-li minulá hřmící změna zaběhnuté psychedelie kolem black metalového kotlíku pro někoho nemilým šokem, bude jistě rád za klasičtější projev kapely. A ti z vás, kteří propadli zbrutálnění "Silencing Machine" a prahli po odvázanějších NACHTMYSTIUM, mohou právem kroutit hlavou nad zařazením zpátečky na známý dvorek marihuanou načichlého metalu. Rozhodně však platí, že v případě NACHTMYSTIUM není o překvapení nouze. Co nelze lidem sroceným kolem Blakea vytknout, to je neoddiskutovatelná lehkost, se kterou jakoby mávnutím kouzelného proutku solí jeden chytlavý song za druhým. Na "The World We Left Behind" si kapela sice špiní ruce s psychedelií a oparem nad svým bigbítem, ale je to rozhodně nejméně za poslední roky a vše je jakési čistší a střízlivější. 

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/blake%20judd.jpg

 

Koho novinka chytla hned, je samozřejmě vítán a snad mu jeho nadšení dlouho vydrží. Já zpočátku tolik zápalu nepobral. První rande dopadlo docela špatně, hlavou běžely myšlenky typu "tu už jsem jednou měl a po tom, co si odhekala svoje, začala mlet nesmysly a bylo na čase ukázat jí dveře". Respektive první dva songy (nepočítaje rozehřívací introdukci) mně přišly jaksi čajového původu, který se luhoval moc dlouho a postrádá to, co mělo být zpestřením. Postupem času (a postupem desky zejména) se dá ovšem snadno zjistit, že fetem nadmuté rýmovačky stříklé trochou experimentů zase fungují jak mají, což značí první úsměv ve tváři a chuť na další aplikaci.

 

NACHTMYSTIUM na novince potvrzují, že si svůj řídící systém v klidu uhlídají a nepotřebují k tomu nějaké závratné nápovědy od vedle. Prostě si takhle jednou večer při hraní na dvorku natroubili další desku, která umí zaujmout a přitom toho po vás moc nechce. Je jedno, jestli na pár chvilek přitopíme pod kotel, dáme odpočinek, nebo se zasmějeme talíři, co nám proletěl nad hlavami. Byl Judda nebo těch zelených mužíků, co nám koukají přes plot? Co je na "The World We Left Behind" nejpřitažlivější, je zásadně rostoucí kvalita skladeb spolu s jejich pořadovým číslem. Nějaká dutá nuda na závěr? S NACHTMYSTIUM ji nečekejte. Závislost není tak rapidní jako v minulosti (ani už být nemůže), ale její část je zpět a pomáhej mi pan lékárník, jestli se dožiji dalšího rána s mladickým výrazem ve tváři. A má-li být tahle deska labutí písní umělce, který chce začít jinak a jinde, budiž mu přičteno ke cti, že jeho odkaz bude do budoucna cítit. Dál bych to s tou ctí moc nepřeháněl...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky