Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nachtmystium - The World We Left Behind

NachtmystiumThe World We Left Behind

Victimer12.9.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Po rouhavém výletu na Silencing Machine, který pobavil, nastal čas na prověřenější příspěvek NACHTMYSTIUM z posledních let, který ovšem baví také.

Čas na další sběr omamných bylinek rašících ze všech pařezů houbového království NACHTMYSTIUM právě nastal. Údajně tedy jeho poslední výzva ke vstupu do zahrady heroinové hájenky. Rychle se nakvartýrovat dovnitř, než se zavře krám. Ale dost dohadům, stejně jako těm, podle kterých je Blake Judd zrádce undergroundu, zlodějíček a zasran. Vrať love, říká si asi mnoho hlavinek sjetých z psychedelického mraku, povážlivě klečícího na tepně chřadnoucího black metalu. Bohužel drazí, s hlavní personou kapely, s týpkem, co to potřebuje mít víc než vy všichni dohromady, není asi zrovna snadné vycházení. Já si raději pouštím "The World We Left Behind", desku, která se nakonec rozjede do skvělých obrátek.

 

Byla-li minulá hřmící změna zaběhnuté psychedelie kolem black metalového kotlíku pro někoho nemilým šokem, bude jistě rád za klasičtější projev kapely. A ti z vás, kteří propadli zbrutálnění "Silencing Machine" a prahli po odvázanějších NACHTMYSTIUM, mohou právem kroutit hlavou nad zařazením zpátečky na známý dvorek marihuanou načichlého metalu. Rozhodně však platí, že v případě NACHTMYSTIUM není o překvapení nouze. Co nelze lidem sroceným kolem Blakea vytknout, to je neoddiskutovatelná lehkost, se kterou jakoby mávnutím kouzelného proutku solí jeden chytlavý song za druhým. Na "The World We Left Behind" si kapela sice špiní ruce s psychedelií a oparem nad svým bigbítem, ale je to rozhodně nejméně za poslední roky a vše je jakési čistší a střízlivější. 

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/blake%20judd.jpg

 

Koho novinka chytla hned, je samozřejmě vítán a snad mu jeho nadšení dlouho vydrží. Já zpočátku tolik zápalu nepobral. První rande dopadlo docela špatně, hlavou běžely myšlenky typu "tu už jsem jednou měl a po tom, co si odhekala svoje, začala mlet nesmysly a bylo na čase ukázat jí dveře". Respektive první dva songy (nepočítaje rozehřívací introdukci) mně přišly jaksi čajového původu, který se luhoval moc dlouho a postrádá to, co mělo být zpestřením. Postupem času (a postupem desky zejména) se dá ovšem snadno zjistit, že fetem nadmuté rýmovačky stříklé trochou experimentů zase fungují jak mají, což značí první úsměv ve tváři a chuť na další aplikaci.

 

NACHTMYSTIUM na novince potvrzují, že si svůj řídící systém v klidu uhlídají a nepotřebují k tomu nějaké závratné nápovědy od vedle. Prostě si takhle jednou večer při hraní na dvorku natroubili další desku, která umí zaujmout a přitom toho po vás moc nechce. Je jedno, jestli na pár chvilek přitopíme pod kotel, dáme odpočinek, nebo se zasmějeme talíři, co nám proletěl nad hlavami. Byl Judda nebo těch zelených mužíků, co nám koukají přes plot? Co je na "The World We Left Behind" nejpřitažlivější, je zásadně rostoucí kvalita skladeb spolu s jejich pořadovým číslem. Nějaká dutá nuda na závěr? S NACHTMYSTIUM ji nečekejte. Závislost není tak rapidní jako v minulosti (ani už být nemůže), ale její část je zpět a pomáhej mi pan lékárník, jestli se dožiji dalšího rána s mladickým výrazem ve tváři. A má-li být tahle deska labutí písní umělce, který chce začít jinak a jinde, budiž mu přičteno ke cti, že jeho odkaz bude do budoucna cítit. Dál bych to s tou ctí moc nepřeháněl...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky