Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nadja - Queller

NadjaQueller

Victimer2.5.2014
Zdroj: flac / mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330
VERDIKT: Harmonický drone / doom nebo rozmazaný shoegaze pro misantropy a snílky. NADJA vykročili směrem přijatelnějšího materiálu, ale jsou nadále rozostřeně sví.

Bože to je alb, splitek, singlů a nahrávek všeho druhu. Tuhle šílenou spoušť za sebou nechává manželské duo NADJA, které by po hudební stránce mohlo zdárně suplovat prášky na spaní. Jejich hudba totiž teče. Pomalu, plynule, do tajemných tůní bez pohybu a když už je na blízku peřej, tak nás spláchne rovnou pod hladinu, bez zbytečných kaskadérských pokusů o záchranu. Je to hypnóza, něco co nástroji přehlušuje ticho, něco co promlouvá do podvědomí. NADJA, to nejsou písně, refrény a sólující nástroje. Je to zvuk, uvedení do stavu hybernace, kdy tělo propadá útlumu a spolu s hudbou odchází do říše spánku a uměle vyvolaných obrazů.

 

Příjemně podivuhodná sovička brouká do tmy čtveřici příjemně podivuhodných songů, které jsou na nadprodukci projektu naprosto v pořádku a pocitově na výši. Z diskografie si hleďte vybrat, co uznáte za vhodné, projet ji celou prakticky nelze, a o to více času můžete dopřát novince "Queller". Ne, že bych NADJA nikdy nevěnoval pozornost, ale až s poslední nahrávkou jsme se tak nějak sžili, pozdravili se na potkání, poklábosili u kávy a řekli si plány na odpoledne. Jsme už kámoši.

 

Upoutala mě (jak jinak) atmosféra. Je to jako pozorovat děj za tlustým sklem, jako když chodíte po kraji lesa, který od města odděluje skelná báň a za ní se v šeru odehrává lesní život. Ten se snažíte zachytit a když už se zdá, že máte jasno, pointa jakoby neustále unikala, protože jednoduše není vidět, je rozmazaná. Přesto je jasné, že je děj alba uspávající, svým způsobem magický a melodicky příjemný. Zpěvem je šepot, který nám tlumočí jak probíhá noc mezi stromy nad hlavou a sám je schovaný v neprostupné hradbě zvuků. I tak jde jasně vysledovat, že kanadskému páru není lhostejné, aby jejich písně jen tak vznikaly a rázem po pár podivných tazích zase odezněly. Všechny skladby "Queller", byť se jen hemží experimenty se zvukovými možnostmi, jsou na srozumitelné a mimořádně citlivé vlně. Jsou tajuplné, jsou hluboké a jejich dopad má účinky. Když už vás nezhypnotizuje sova svým pohledem z obalu nahrávky, hudba NADJA už určitě ano.

 

 

Skladby na "Queller" jsou nastaveny na stejnou úroveň, jejich motivy se omílají do zblbnutí, ale výsledek je pozoruhodný. Pokud se ještě úvodní věc "Dark Circles" nijak moc neodváže a hledí si spíš sama sebe ve své doomově zapařené houbičkové krajině, tak dvojka "Mouths" už se nebojí přitlačit na pilu a povolit uzdu melodické fantazie. Základ ovšem zůstává stejný - je polotma, jsme v lese a jsme daleko od normálu. Pomalu se rozjíždějící "Lidérc" se najednou octne v kruté (až industriální) křeči, která jej popožene dál a nechá zase oddychnout pěkně v mechu mezi květinami. Poslední vál "Quell" je vlastně, víc než cokoli jiného, rockovka s důrazným rifem a tajným poselstvím. To jen nelze vykřičet, šepot nadále dominuje.

 

NADJA nahráli velmi dobré album, které pohltí, nezanechá v posluchači pocit nedůvěry a rozehraje svou zanícenou misi, kde je hlavním průvodcem rozostřený doomový zvuk. Dle mého nejlepší počin javorového páru za poslední (ehm...) měsíce. Bděte, choďte na houby, zamávejte sově a hrajte si třeba s vysílačkou. Budeme vám dobře.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky