Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Namöl - Zhouba z rakevního dna

NamölZhouba z rakevního dna

Lomikar27.5.2025
Zdroj: MC/mp3/Bandcamp
Posloucháno na: Pioneer CT-339, Sennheiser HD 559
VERDIKT: Hutné, neobroušené doom/deathové tělo s přidanou hodnotou v podobě jisté morbidní rozpustilosti, která prosakuje celou nahrávkou.

Námel umí být prevít. Ale jak to s většinou prevítů bývá, jsou tací, kteří s nimi umí pracovat, či v nich dokonce najít užitek. Středověcí křesťanští troubové chcípali na otravu nakaženým obilím po tisícovkách a přitom už jejich starověcí pohanští předkové věděli, že když víš jak na to, můžeš se tím naopak perfektně sjet. A ještě tak přitom o sobě při rituálu úrody prohlašovat, že to děláš pro dobrou věc. Dneska se tomu říká "charitativní večírek". Moderní medicína dokázala nakonec z houby vydrobit alkaloid, který se mimo jiné používá pro zmírnění poporodního krvácení, takže je dost možné, že vaše máma tím byla zhulákaná, když rodila to vaše vachrlaté, nevděčné tělíčko. A nyní se kruh uzavírá, protože si tuhle věc dala (více méně) do názvu jedna smrtelně zatuchlá česká kapela.

 

Namöl hrají death/doom. Nenašel jsem tam jakéhokoli dalšího přívlastku a ani vy to nezkoušejte. Žádný "s drobnými vlivy" nebo "s malými odbočkami k...". Čistá smrt a zkáza na pečlivě omytém katafalku bez jakéhokoli nanošeného bordelu. Plnotratný debut kapely nabízí nějaké čtyři songy, pochopitelně však při celkové stopáži tři čtvrtě hodiny. Obecně death metal jako neposedný technický žánr v kombinaci s velmi posedným, až spíše poležným metalem doomovým z podstaty věci často bojuje s cimrmanovskou dichotomií neschopnosti udržet myšlenku (death metal) a následně neschopnosti myšlenku opustit (doom metal). Ani deska Zhouba z rakevního dna jí není ušetřena.

 

(fotografie kazety na křtu jiné kazety jiné kapely)

 

Paradoxně nejvíce nepatřičně na desce působí atmosférické ambientní úvody, které přitom samy o sobě jsou ke hřbitovnímu tématu ve své chladné, kamenné neúrodnosti přiléhavé. Hádám, že za nimi stojí baskytarista Lukáš, se kterým si jinak na baru často notujeme v tématech ambientu či dungeon synthu a který je například autorem hudebního projektu Hnilomorna. Tato preludia náturou moc nesedí k navazujícímu zbytku, ve kterém halabalácké dřevní riffy a do různých extrémů rozházené vokální party sestavují hrubé tělo olckůlového death metalu, ve kterém není místa pro nějaké náladotvorné zvukové plochy, na kterých stojí často třeba Esoteric nebo Pantheist. Ve srovnání s těmito kapelami se Namöl vědomě drží ve svém bahnitém rygolu bezpečně limitovaném hřbitovními stěnami a nevyjíždí do žádných vznešených filozofických výšin. Zde nikdo nerozumí pojmům jako "majestát smrti" či "ušlechtilost soužení". Smrt je v pojetí téhle kapely čistě fyzická a páchnoucí disciplína doprovázená katalogem nežádoucích a vulgárně přirozených jevů. V tomhle světě konec již nebolí, protože tkáň je mrtvá a duše neexistuje.

 

 

Na to je napojené již dříve zmíněné spektrum vokálních jevů, jichž se na albu dočkáme. Mumlá se, mručí se, klokotá, prosí se číšník (opravdu!), brečí se a dokonce i šmoulí hlásek se nám tu na chvíli otočí v roli hlasatele márničního rozhlasu. Tenhle showroom všeho, co se dá dělat s držkou, když chcete znázornit fyzické a duševní nepohodlí, je vskutku impresivní a nejvíce si to užijete v případě, že máte v druhé ruce booklet s texty, které se snažíte ze skladeb poslechově pochytat. A tady začíná ta pravá sranda.

 

Že bude básnická stránka alba doplácet na sivé čtveráctví obvyklých podezřelých, kteří za něm stojí, se dalo odhadnout už jen při zjištění, že za (ne)mixem alba stojí potměšilý měsíček na hnoji Yarrdesh. V názvu zmíněný pojem "rakevní dno" mě pak rovnou odkázal k traumatickému momentu, když jsem onehdá ve frontě v lékárně četl, k čemu jsou záhadné krabičky s motivy pučících květů v regále ženského oddělení a jak jsem si tehdy uvědomil, kolik toho ještě vlastně nevím. Obecně jsem s texty téhle kazety zažil ty nejlepší chvíle a velmi doporučuji je neminout.

 

(fotografie bookletu pořízená během vylodění na ostrov Tanambogo, sry nemám volnej stůl)

 

Ono při poslechu je samozřejmě prakticky nelze podchytit, protože valnou většinu času zde vokály dodržují deathmetalové pravidlo univerzální samohlásky, často protkané již vzácnějším pravidlem univerzální souhlásky. Jednou jsem se tak například dostal k pocitu, že konečně odchytávám z mručení nějaká slova, abych si posléze zklamaně uvědomil, že to mi akorát zakručelo v žaludku. Booklet (případně i na bandcampu jsou texty k nalezení) je v tomto případě nezbytným bedekrem, pokud vás zajímá, co se v těch písničkách vlastně děje. A vás to zajímá.

 

Místy takřka sprostonárodní frázování, kde o sebe cinkají verše jako sání-mokvání, osudu-do sudu, syčí-tyčí či dýmáš-chcípáš doplňují slovní spojení, která by se překrásně ujala v roli sub-bossů v Diablu. Ať už je to Zlotřilá hniloba, Nažraný kozel, Holubí sten či Mučivě chladný příbytek hlenu. Právě tahle lyrická rozpustilost desky navádí, do jakého prostředí vlastně patří. Je to v něčem typicky spalovačsky české pojetí smrti jako cynického jarmarku, kdy je veškeré člověčí snažení ve výsledku redukováno na hostinu pro chladnokrevné mrchožrouty. Pak je to o nátuře. Znamená-li pro vás death-doomová fúze automaticky nelítostný srandyprostý ponor do smutečních vod typu Mistress of the Dead či Encoffination, jankovitost Namölu by vám mohla lézt na nervy. Pokud ale trochu té kramářsskosti umbrtkovitého typu do vašeho truchlení rádi propašujete, mohl by tohle být ten váš šálek zapomenutého mrtvého souseda proteklého podlahou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky